Nebudu si lhát - miluju Tě!

9. srpna 2018 v 22:55 | Eviiik
Po tvářích mi tečou slzy, když si v hlavě už snad posté opakuju, co Ti chci ještě říct. Tuším totiž, že naše příští setkání bude poslední. Tolik věcí, co bych s Tebou chtěla ještě jednou dělat a už neudělám...ještě jednou se usnout v Tvém objetí, ještě jednou se ráno mezi zvoněním dvou budíků stulit v Tvém náručí a nechat se líbat do vlasů, ještě jednou si poslechnout Vé laškovné: "Eviště!". Bojím se, ale k smrti se bojím, že nic z toho už se nestane, ač bych za to i duši upsala ďáblu.
A tak, jak Tě teď vidím všude, slyším Tvůj smích a Tvoje drzé poznámky, vím, že to časem vyšumí, že z pudu sebezáchovy to postupně vymažu z hlavy a zbudou jen mlhavé vzpomínky na to, že jsem Tě vážně milovala.
Jen mlhavé vzpomínky na toho drzého, chytrého a těžko pobratelného kluka s modrýma očima, jemnýma blond vlasama a až překvapivě dlouhýma a hustýma řasama. Máš úsměv blbečka. Ale úsměv okouzlujícího blbečka. Především ještě alespoň na chvíli mého okouzlujícího blbečka, kterého bych se za nic na světě nevzdala. Ale už nemám sílu o Tebe déle bojovat. Ne, když ten boj svádím s Tebou samým. Pořád věřím, že jsi ten pravý, že jsme spolu dokonalí, ale už nemám sílu Ti to dál dokazovat a ukazovat, když Ty to vidět nechceš.
Miluju Tě. Stokrát jsem to přehodnotila, stokrát zpochybnila, přesto jsem se k tomu vždy vrátila. Bolí to přiznat, když cítím konec, ale nevidím východisko v tom, že budu lhát sama sobě, ani v tom, že Ti to zatajím.
A ta láska, co k Tobě cítím, je jiná, než všechny předtím. Je ta, o které jsem vždy mluvila, o které jsem vždy snila. Ta, u které jsem se bála, že k ní nikdy nedospěju. Ta, která člověka naplní klidem. Ta, díky které dokážete dlouho odpouštět. Ta, díky ktkeré máte víc trpělivosti, než jste od sebe kdy čekali.
Láska k Tobě mě naučila to, v co jsem už přestávala doufat. A ne, nenaučil jsi mě to Ty, ač dlouho jsi mi v mém učení byl silnou oporou, díky které to šlo líp. Ale bylo to moje úsilí, které mě sem dostalo. Dostalo mě k té donedávna jen představě toho, jak má dospělá láska vypadat.
Buddhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se Ti začnou klepat, kolena podlamovat, pak to není TO ono. Pokud poznáš svou spřízněnou duši, cítíš klid.
A přesně ten jsem cítila, když jsi mě poprvé objal a od té doby už pokaždé, když ses třeba jen pousmál. A ať to mezi námi dopadne jakkoli, v koutku duše budu vždycky věřit, že jsi to Ty, s kým mám zestárnnout.

 

Odcházím

4. srpna 2018 v 20:12 | Eviiik
Další víkend, co jsme měli být spolu, ale místo toho jsi mě v polovině poslal pryč. Dala jsem Ti chvíli vychladnout, přehodnotit to, marně. Nemám už víc síly se za nás rvát, dokazovat Ti, že mi na Tobě záleží, že Tobě zjevně záleží na nás, když jindy jsi schopný mi tak ubližovat.
Připadala jsem si jako odpad, jako hračka, co Tě už omrzela, tak jsi ji zakopl do kouta a začal se porozhlížet po nové. A trochu se bojím, že nejsem daleko od pravdy. Ale nenvím, už Ti vůbec nerozumím...
Nerozumím, jak v jednu chvíli můžeš mluvit o společném obědě, společné dovolené a za pár dalších se mnou nemluvit, nerozumím, jak mi můžeš v jednu chvíli lhát, že na oběd půjdeme hned po tom, co si dáš sprchu, za 10 minut mi ale říct, že nikam jít nechceš a že už dokonce delší dobu. Asi jsi jen další špinavý lhář.
Není to tak dlouho, co mě děsilo, jak snadno jsem se naučila říkat sbohem, ale teď mi to nějak nejde. Rozum řve, že jsem husa, že se ke mě chováš tak, že bych Ti měla dát pár facek a otočit se na podpatku, ale srdce mě furt přesvědčuje, že k sobě přeci jen patříme. A tak trénuju svou trpělivost, která mi ale tímto tempem prostě musí dojít. Vlastně je zázrak, e se to ještě nestalo.
Mám Tě ráda. Moc ráda, ale asi si mě skutečně nezasloužíš. Asi bych měla jít dál a na Tebe zapomenout. Možná jsem si to připustila ve chvíli, kdy jsem se rozhodla pro nás neplakat. Možná až v té, kdy jsem ze zdi sundala Tvou fotku.
Možná už je konec skutečně blízko.



Noční procházky

1. srpna 2018 v 23:21 | Eviiik
Jedinou výhodou, kterou vidím na těch úporných vedrech posledních pár dnů jsou noční procházky. Je to totiž jediný čas, kdy můžu vzít psa domů, aniž bych měla pocit, že se mi tam upeče.
Každopádně dnes mě nohy automaticky táhly k Vltavě, přesněji do míst, kam jsme chodívali spolu, do míst, kde jsi mi fotil milé fotky, když Ti bylo smutno. Aniž bych si to uvědomila, náhle jsem tam stála a v hlavě mi vyskočilo, že brzy by to byly dva roky, co jsem propadla Tvému hněodokému kukuči. Vzápětí mi ale došlo, že pár dní nato to bude rok, co jsi mi srdce rozdupal tak, že jsem myslela, že jej už nikdy nedám dohromady.
Některé pocity mi přijdou, jako bych je měla včera. Na druhou stranu mě až udivuje, jak rychle jsem z hlavy vytratila věci, které jsem na Tobě tak milovala. Zůstala jen slova. Tvůj hlas si vybavím jen horko těžko a to jen ve dvou pro Tebe specifických větách. Tvůj smích si nepamatuju vůbec. Jakto? Jasně si vybavuju, jak mě instantně uměl zahřát u srdce. Tvoje ďolíčky ve tvářích, ze kterých se mi podlamovala kolena, si vybavím jen s velkými obtížemi a to jen tak, že v paměti jedu po Tvém knírku až k jeho koncům, kde jsou. Ty vrásky kolem očí, které máš od slunce a hlavně od smíchu, ty, které jsem tak zbožňovala, pro mě zůstaly jen prázdným pojmem. Stejně jako ten hustý závěs černých dlouhých řas, o kterém jsem tak často mluvila.
Milovala jsem Tě víc než svůj život, přesto z Tebe ve mě zůstal jen stín, který den ode dne mizí. A já náhle stojím před domem, kde jsme spolu začali bydlet a připadám si tam cizí. Stejně jako mi přijde cizí ta holka a kluk, co tam skoro dva roky zpět spolu bydleli. Ti, co byli zamilovaní až po uši a malovali si společnou budoucnost.
Stojím tam a děsí mě, jak málo mi chybíš. Protože mi vlastně nechybíš už vůbec. Stojím tam a bojím se, že brzy bude minulost i ten modrookej bloňďák, po jehož objetí toužím teď večer co večer. A bojím se, že až se tak stane, rozplyne se v mé hlavě stejně jako Ty a všichni, co byli mezi vámi, ač jen málokterý z nich vůbec stál za zmínku.
Bojím se, že mé největší obavy se naplnily a ta velká láska, ta pro kterou stálo za to i umřít, je pryč. Nenávratně a nebýt kdysi našeho psa, tak by po ní ani nezůstaly stopy.
Už Tě nemiluju, ale ta o dva roky mladší holka, co bydlí s klukem, se kterým hodlá strávit zbytek života v tom krcálku, ta Tě bude milovat navždy.

 


Martin na bílém koni

7. července 2018 v 19:19 | Eviiik
Nevím, zda je to pravda, ale i ve věku, kdy mi pomalu táhne na třicet, jsem přesvědčená, že každá malá holčička sní o tom, že si pro ni jendou přijede princ na bílém koni. Jako malá jsem o tom alespoň já snila a byl dost specifický.
Ten můj se totiž jmenoval Martin, měl modré oči a blond vlasy. Úplný opak proti těm snědým, tmavovlasým a nědookým týpkům, nad kterými slintám posledních pár let.
Každopádně ten nahoře má tak osobitý smysl pro humor, že se můj Martin objevil cca 3 měsíce zpět, neměl ta vysněná široká ramena a na venčení psa do Stromovky si naprosto neprakticky vzal světle béžové kalhoty, ale časem mi došlo, že je to on. Stačilo k tomu, aby mě objal. Protože jak jsem se ocitla v jeho náručí, měla jsem už na konci toho prvního rande, které jinak, budeme-li upřímní, bylo fakt zvláštní, pocit, že je náhle všechno na světě v pořádku, že je vše přesně tak, jak má, že jsem s člověkem, bez kterého už nechci nikdy být.
Trvalo mi ještě spoustu dnů a spoustu mých výstupů, kdy jsem se upřímně chovala tak, že bych si z fleku dala pár facek, než jsem byla ochotna si to skutečně připustit a začít s tím pracovat. A jelikož on to se mnou až do té chvíle vydržel a byl mi trpělivou oporou, rozhodla jsem se tehdy, že od toho okamžiku mu dám všechnu svou lásku, co mám.
A krátce poté se to začlo kazit. Podle mě svou roli hrál i stres z jeho nově nabité vyšší pozice. Náhle jsme nebyli tolik spolu, ale hodně často jen vedle sebe. Zapomínal na polibky, na přání na dobrou noc. Začala jsem ho podezřívat ze lží. Začli jsme se spolu cítit míň a míň dobře, pohodlně.
A zatímco ubývalo doteků, přibývalo jeho agrese a mého zoufalství. Tedy ne, že by mi někdy ublížil fyzicky, ale mám pocit, že by mi to nejednou bylo milejší. Začli jsme se babrat v tom, zda to má smysl řešit, či ne, v tom, kde je problém, kde skutečně není, co je jeho pramenem a kde jen bojujeme s důsledky. Spousta falešných stop a rozhovorů, spousta nápadů, jak řešit problémy, které skutečně nebyly těmi problémy.
Večery, kdy jsme si společně slíbili něco, co už druhý den dopoledne zničehonic odpískal a neplatilo to. Můj neustálý stres a strach z toho, že se to stane. A dnes jsem si sbalila věci, podíval se mi do očí a řekl, ať to neberu tak tragicky, že to není konec, že to jen zkoušíme jinak. Jen co jsem vkročila do pokoje, došlo mi, jak mi jej tu všechno připomíná. Nejen jeho fotka u zrcadla, ale i mastný flek od masážního oleje, když mě tu naposledy masíroval bolavá záda, kytice sušených růží, které jsem od něj dostala. Ta nejkrásnější a největší kytice růží, kterou jsem v životě dostala. Skořápky od pistácií, ze kterých chci něco vyrobit a mu to bylo k smíchu, krabice od jeho bot, vonné tyčinky, za které se mi smál. Je tu všude, ale zároveň je tak daleko pryč a tak dlouho, že se bojím, že jsem si ho jen vymyslela.
A v hlavě mi jen zní ta slova, která jsem se vzhledem k událostem nedávné doby neodvážila mu říct do těch jeho modrých očí. To, jak jej strašně moc miluju, jak bych za něj dýchala a že s ním jsem se zase na moment cítila celá, s ním jsem to zase na moment byla já. A o to ztracenější, prázdnější a rozbitější si teď připadám.
Martine, chtěla bych Ti říct, jak moc v nás furt věřím. A taky to, že když v nás budeš věřit alespoň z poloviny tak i Ty, tak jsem přesvědčená, že zvládneme vše na světe. Ale bez víry nás obou to nepůjde. Bohužel. A proto stále trpělivě v té víře setrvávám alespoň já a já věřím, že ten můj princ na bílém koni, co mluví občas jak dlaždič, je knihomol a i na koncet punkové skupiny je schopný jít v košili, se vrátí, obejme mě a vše spolu zvládneme.


Víra v osud

17. března 2018 v 14:14 | Eviiik
"Napsal mi!" bliklo jí hlavou, když jí na mobilu vyskočilo okno messengeru s jeho fotkou. Psal jí sice proto, že sháněla novou spolubydlící a jeho kamarádka (zazačátku moc nevěřila, že fakt jen kamarádka) zrovna sháněla bydlení.
Po pár zprávách k tomuto tématu se jí zeptal, jak se má, což brala jen jako zdvořilostní otázku. Přesto už v tu chvíli měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi a žaludek se jí zcvrkl tak na velikost kuličky hrášku. Když se pak zeptal, zda už ona a její fenka, která ho z nějakého důvodu vždycky milovala, mají nového páníčka, nemohla se už ubránit naději, že by ho pořád zajímala alespoň z poloviny tolik, jako on ji.
Cítila, jak se jí třesou ruce, jak její soustředění vzalo za své, jak se jí zrchlil tep, jak jediné, na co dokáže myslet jsou zase ty jeho proklaté modré oči. Přesto přišlo to, co vlastně od začátku konverzace čekala. Nemohla se ubránit tomu, aby v tom zase hledala znamení osudu. Kvůli prkotině se jí zhruba před měsícem vloudil zase do hlavy a ona ho nemohla dostat ven. Je tohle znamení osudu, že prostě patří k sobě, že to jen minule hloupě projeli?
Po chvíli se celý rozhovor nějak pokazil. Zase se ukázalo, že spolu prostě nemůžou komunikovat. Napadlo ji, že jsou jak oheň a voda. A pokud si ona nedá pozor, zbyde z ní jen dým, který se za chvíli rozplyne a dočista zmizí. Ve chvíli, kdy jí došlo, že už jí srdce nebuší tak prudce a že její pocit se změnil z nadšení a příjemného rozrušení na lehké rozčilení. V pár větách jí znovu připomněl, jaký je pitomec, jak ji dokáže naštvat a rozčílit a jak si to zjevně i užívá. Vzpomněla si, jak často si s ním připadala jen jako věc. Někdy dokonce jako kus hadru na podlahu.
V hlavě ho asi ještě chvilku mít bude, s tím je smířená. Už se jí ve spojitosti s ním ale nevybaví jeho modré oči, ale tučný nápis "BLBEC". Je zvláštní, jak člověk fakt dokáže ty negativní věci často vytěsnit a vidět pak minulost o dost růžověji, než jaká byla ve skutečnosti, ať už jde o životní etapy, lidi či vztahy.
Zavrtěla hlavou, lehce se pousmála a došla k závěru, že to asi fakt byl osud. Jen na chvíli špatně chápala, co jí říká. Sděleném nebylo, že patří k sobě, ale že jí už nestojí za jedinou myšlenku. Že má jít dál a ho nechat jen jako součást své minulosti. Jako cennou lekci. Nutno totiž říct, že i ten krátký románek s ním ji hodně naučil.
A co vy, věříte v osud?


Převozník, pro kterého jsem ztratila hlavu

9. března 2018 v 23:43 | Eviiik
Pamatuju si naše první rande jako by to bylo před měsícem, ne na začátku září. Ještě pajdal, protože si nedávno vyvrtl na dovolené kotník, byl milej a okouzlující, nenudila jsem se s ním. Byl to přesně ten kluk, kterého bych označila jako "hodného".
Bylo to fajn pozdní odpoledne, ale nebyla jsem přesvědčená o tom, že se ještě někdy uvidíme. Zase tak moc se mi nelíbil. Takový ten typ s hnědýma vlasama a vousama, které začnou zrznout, když si je nechá trochu narůst. Krásné modré oči, ze kterých by se ale podlamovala kolena tak mému desetiletému já. Moje tehdejší já totiž toužilo po teple hnědých očí.
A pihy. Spousta pih snad všude. Nutno podotknout, že roztomilých pih. Takových těch, co dokresluje sluníčko. Dodávaly mu, no, asi stále dodávají, takové chlapecké kouzlo, ač je mu již skoro 30. To vše doplňoval takový nesmělý úsměv.
Když jsme se tehdy loučili u tramvaje, zjevně mi chtěl dát pusu, ale nějak jsem to uhrála na objetí. Nechtěla jsem tomu "hodnému klukovi" dávat plané naděje.
Ani nevím, jak se mu podařilo mě ukecat na druhé rande. Byla to celkem spontánní večerní, no, už spíš noční vyjížďka jeho autem za Prahu. Tam jsme zastavili kousek od Vltavy a minuty skvěle vtipkovaly, ač bylo jasné, že proto tam rozhodně nezastavil. Když mi pak konečně dal pusu, nějak se nedalo odmítnout. Toho hodnýho kluka vystřídal jiný, takový, který se mi hrozně líbil. Byl milý, ale sebevědomý a dostal to, co chtěl. Nebral si to silou, ale dokázal si o to říct tak sebejistě, že mě ani nenapadlo odmítnout.
Aniž bych si to uvědomila, už tehdy jsem pro něj ztratila hlavu. Tehdy ale ještě bylo cesty zpět, což mi ale včas nedošlo. A tak jsem teď, kde jsem. Neviděla jsem ho přes 4 měsíce, přesto jej mám plnou hlavu a jen z myšlenky na něj se mi stáhne žaludek.
Život má někdy zvláštní smysl pro humor...


Modrých očí se jen tak nezbavíš

9. března 2018 v 23:24 | Eviiik
Byla jsem hloupá. Hloupá a naivní, když jsem si myslela, že je to za mnou. Když jsem si myslela, že moje city k němu jsou už minulost. Měl být jen výplň. Způsob, jak zapomenout na toho, kterého jsem rok oddaně milovala a který mi zlomil srdce.
Bála jsem se, že se mi jeho hnědé oči budou ještě dlouho vybavovat, že se budu bát jen té představy, že jej znovu uvidím. Nedávno jsem myslela, že bude na stejné akci, co já a až mě zarazilo, jak mě to nechalo chladnou a lhostejnou. Moje myšlenka byla: "No, jednou to přijít muselo, tak proč ne teď..."
Je to ale něco málo přes dva týdny, co jsem zřejmě potkala toho, se kterým jsem měla jen zapomenou, přijít na jiné myšlenky. Jen to zjištění, že jsme byly kousek od sebe, mi zvedlo tlak. Cítila jsem, jak prudce mi buší srdce, skoro jako by mi mělo každou chvíli vyškočit z hrudi. A v tu chvíli mi došlo, že to vůbec není pryč. Došlo mi, jak hluboko pod kůži se mi vryly jeho modré oči, jak ho mám plnou hlavu, jak mi srdce do žil pumpuje stále další a další city k němu, kterých mám pak plnou každou žílu, tepnu a cévu těla. Pravděpodobně každou buňku. A pravděpodobně to tak bylo celou dobu, ač jsem se od poloviny listopadu snažila samu sebe přesvědčit, že to tak není. Zapomenout s jinýma klukama, zapomenou díky spoustě zážitků a tomu, že se nebudu ani chvilku nudit.
A donedávna se mi to i hezky dařilo a i občasné slabosti jsem uměla hezky zahnat. Vymyslela jsem milion způsobů, které zabíraly. Jeho vychloubačnej komentář o tom, jak vyzkoušel, že jakási postel při sexu nevrže, jeho profilovku, na které má tak čerstvý sestřih a je tam z takového úhlu, že to působí, jako by mu lehce odstávaly uši, ty spousty samolibých selfíček, to, jak šíleně rychlým tempem mu přibývají další a další holky v přátelích.
Ale náhle to nezabírá. Nezabírá nic z toho, ani kombinace. Nic. Mám ho plnou hlavu. Na nic a na nikoho nemyslím tolik, co na něj. Minulý týdne jsem málem nešla na premiéru filmu, na který jsem se tak těšila, jen abych mohla na jógu, kde jsem ho asi ty dva týdny zpět potkala.
A tento týden? To bych si nejraději nafackovala, protože celou cestu na jógu i z ní jsem ho nevědomky hledala. Nikdy se tam nijak zvědavě nerozhlížím, prostě projdu, ale teď? Koukla jsem na každého kluka, co dole v sále cvičil. Na každého...ale ty modré oči nikde. Až mě z toho zabolelo u srdce a v té chvíli bych si nejraději nafackovala.
Od té chvíle jsem začala věnovat více pozornosti tomu, jak moc na něj myslím. A je to fakt dost. Víc, než bych chtěla. Zase sleduju, kdy je online a modlím se, aby napsal. Přitom moc dobře vím, že nenapíše. Jsem zase o několik měsíců zpět. Fakt nepoučitelná husa...
Jeslti jsem uvažovala o tom, že bych se mu ozvala první? Jo, asi milionkrát, ale vždy dojdu k tomu, že je to blbost a mám to nechat být. Naposledy jsem mu psala první já. K jeho narozeninám. A on mi za to přání ani pořádně neodepsal. I dřív naše konverzace vypadaly všelijak. Často přestal náhle odepisovat. Prostě neodpovědel na otázku. Jen tak. V půlce chatu na nějaké téma. Prostě jej to už přestalo bavit a basta. Pamatuju si, jak mě to štvalo. Ba ne, neštvalo, dohánělo mě to k šílenství.
Navíc, skončila jsem to s ním proto, že mi nestačilo to, jak to mezi nám i bylo, zatímco mu to zjevně tak vyhovovalo. Nemyslím, že se věci změnily. A nemám sílu se mu znovu vyznávat z citů a zkoušet, zda nezměnil názor. Pravděpodobnější je, že by zase použil nějakou super větu, co bolela asi stejně, jako kdyby mi vrazil dýku do srdce.
Musím se nadechnout a jít dál. Nenechat se blbnout jedněma modrýma očima, ač se mi pokouší zjevně vypálit díru přímo do duše...


Blonďáček v tramvaji

23. února 2018 v 21:58 | Eviiik
Před pár dny jsem jela tramvají domů z kina. Byla už tma a tramvaj nebyla moc plná. Koukala jsem z okna, jak cesta ubíhá, když v tom v jednu chvíli mě v odrazu okna zaujal kluk, který seděl ob sedačku přede mnou.
Myslím, že mu nebylo ani 20 let, měl takové jemné, až ženské rysy, modré oči, blond vlasy a takový roztomilý lehce výstřední styl oblékání. Seděl na sedačce opřený dozadu, ruku položenou na opěradle a o ni opřenou hlavu. Co však na něm bylo nejzajímavější, bylo to, jak mu zářily oči. Vlastně v momentě, jak jsem si všimla těch očí, došlo mi, že tak nějak září celý. Důvodem zjevně byla holka, která seděla mezi mnou a jím. Moc jsem ji neviděla, jen její stylový černý plstěný klobouk a vlnité vlasy barvy slámy. Zjevně patřily k sobě. Ještě zjevněji do ní ale byl blázen.
Od chvilky, kdy jsem si ho všimla, nebyla jsem schopná už věnovat pozornost vlastně ničemu jinému. Nenápadně, ale vytrvale jsem sledovala jeho pohledy, jeho úsměvy, kterým na kouzle vůbec neubíral fakt, že nepatřily mně.
Ostatně on vůbec nebyl můj typ, potkat ho někde jen tak, v životě bych si jej asi nevšimla. Ale ten pohled, aura, energie, kterou vyzařoval. Jako by náhle v tom voze nebyl než on a ta jeho vyvolená.
Bohužel se mnou nejeli dlouho, přesto jsem je ani po několika dnech nedostala z hlavy. Po dlouhé době mi zase ten mladej blonďáček připomenul, jak může být láska krásná, jaký je zázrak a jak dělá svět i život hezčím.
Vzpomněla jsem si na chvíle, kde jsem i já byla takhle zamilovaná, na chvíle, kdy i na mě se takhle koukal ten kluk s čokoládovýma očima. Na okamžiky, kdy seděl přesně jako ten kluk a když jsem mu chtěla dát pusu, jak na potvoru zrovna přibrzdila tramvaj a odtrhla nás od sebe. Jak jsme se tomu upřímně smáli. A jak o to delší a sladší pak ta pusa byla, když na ni konečně došlo.
Nejsem nešťastná, vlastně jsem neuvěřitelně spokojená, ale ta láska, ty pohledy, úsměvy, ty mi prostě čas od času chybí. Ale ten večer, když jsem šla domů, nechyběly mi. Nevím jak, ale ten kluk na mě přenesl tu svou zamilovanost. Nemilovala jsem sice nikoho, ale milovala jsem. Možná život, možná nikoho a zároveň všechny, možná sebe.
Když o tom tak přemýšlím, asi na tom ani nesejde. Podstatné je to teplo, co se ve mě rozlilo.
Zkrátka, občas fakt platí, že "love is in the air". Stačí se pořádně nadechnout ;)


První půlrok bez něj

18. února 2018 v 15:05 | Eviiik
Dnes je to přesně půl roku, co jsem sledovala, jak se moje srdce roztříštilo na tisíc kousků, které pak ještě člověk, kterého jsem bezmezně milovala, pošlapal snad desetikilovýma gládama. Já tam jen mlčky stála, slzy se mi koulely po tvářích a nevěřeícně koukala na ten prach na zemi. Prach, který býval moje srdce.
Dnes je to přesně půl roku, co se můj život, všechny mé plány, všechny velké změny, ke kterým jsem se v předchozím roce odhodlala, zhroutily jak domeček z karet. A čím více jsem se to snažila zachránit, tím více se mi to sypalo přímo pod rukama.
Už jen matně si pamatuju ten pocit, kdy jsem náhle nevěděla, co budu dělat v příští minutě, hodině, zítra, za týden, natož v delším časovém horizontu. Náhle jsem o svém životě neměla absolutně žádnou představu. Všude bylo jen prázdno. Protože jsem svou budoucnost, celou svou budoucí existenci stavěla kolem něj. A on mě nechával, míchal maltu, nosil materiál, který by mě ani nenapadl. Náhle jsem tak měla pokoj s vitrážovými okny, plánek na malou věžičku, základy zimní zahrady a dvorek plný cihel a spoustu elánu a odhodlání.
V tom ale přišel a všechnu maltu odvezl a cestou mi ještě ukázal všechny ty díry a nedostatky v naší stavbě. Řekl, že není naše, že je moje. Že nestál o vitrážová okna, že věžička je moc malá, že zimní zahrada ho nikdy nelákala a že cihly vůbec nejsou podle jeho představ a maltu, ať si sháním jinde.
Maltu odvezl a cestou ještě pobořil, co se dalo. Nevím, zda úmyslně nebo jen svou typickou neohrabaností, ale náhle jsem koukala, jak mizí, aniž by se jedinkrát ohlídl, a za ním zůstává jen spoušť.
Uteklo půl roku a já posbírala cihly, umíchala cosi, co připomíná maltu, ale úplně životnosti nevěřím a postavila si malý domek. Nemá vitráže, věžička by tam byla k smíchu, zimní zahrada zbytečný luxus. Ale stojí. A postavila jsem ho sama.
Prvních pár dní jsem trávila spoustu času u jednoho z oken - toho, ze kterého jsem viděla na ruinu čehosi, co jsem považovala za sen. Dokázala jsem tam sedět hodiny a koukat, odkud co vypadne, co se rozpadne, co se zhroutí, a plakat.
Časem jsem plakala míň a míň a jednou jsem se rozhodla za to okno postavit truhlík, do kterého jsem vysázela květiny. Jak čas běžel, přistihla jsem se, že z okna koukám míň a míň a když už, tak na to, jak se daří kytičkám.
Občas, když mi nejde večer usnout a jdu se ještě napit, zastavím se na moment u okna a koukám na siluety té zříceniny, která mi měla být mým domovem po zbytek života. Už z ní moc nezbylo, nikdo by už nepoznal, že to měla být zimní zahrada, vitráže jsou už schované pod vrstvou prachu ze suti. Teď už vím, že přijde den, kdy to tam definitivně strhnu, srovnám se zemí, den, kdy přijde někdo, s kým tam postavím něco nového, lepšího, stabilnějšího.
Než se tak stane, možná si vysázím pár dalších truhlíků, namaluju obraz, složím básničku. Než se tak stane, zapomenu, kam jsem založila plány na tuhle vilku, zapomenu na věžičku, abych jednou mohla snít třeba o terase, fontáně či výřice.
Kažopádně světe, chtěla jsem jen, abys věděl, že jsem už zase plná energie, elánu a odhodlání stavět.


Prchavé chvíle štěstí

22. ledna 2018 v 22:36 | Eviiik
Pár týdnů před rozchodem jsem dorazila z práce, kluk, kterého jsem tehdy milovala a hodlala s ním strávit zbytek života, seděl u počítače a ještě pracoval. Já si lehla v obýváku na gauč a čekala, až bude mít čas se mnou a naším psem vyrazit ven.
Naše štěně se na mě tehdy láskyplně vrhlo, cuchala mi vlasy, olizovala na krku, obličeji. Byl to takový útok roztomilosti, který lechtal a hlavně rozesmíval.
Smála jsem se od srdce. Smála jsem se uvolněně. Smála jsem se nahlas. Smála jsem se jako už dlouho předtím ne. Smála jsem se do chvíle než jsem uviděla pohled mého tehdějšího přítele. Chvíli na mě koukal a pak řekl, že s ním se takhle nesměju. Tehdy mě došla slova.
Dnes přišel obdobný útok plný lásky. Jen už jsme více jak 5 měsíců jen my dvě. Bez něj. Zmizel jak pára nad hrncem a nás totálně vymazal ze svého života. A sebe co nejvíc z našeho.
Přesto se v něm dnes zjevil jak stín. A v tom stínu jsem pak náhle uviděla jeho úsměv a jeho vrásky kolem pusy, které mi připomínaly vylepšené ďolíčky a které jsem tak milovala. A vybavila jsem si více než rok staré odpoledne, kdy jsme ještě bydleli v tom jeho krcálku v Holešovicích a jestli jsme něčeho neměli málo, byla to láska. Minimálně jsem si to myslela.
Každopádně to odpoledne jsme strávili snad 2 hodiny tím, že jsme se lechtali, smáli. Sjeli jsme přitom z toho jeho příšerného rozkládacího gauče, přesto jsme se lechtali dál. Na podlaze. Smáli jsme se tak, až nás z toho oba bolelo břicho, žebra, bránice. Bylo nám dokonale. Jsem si jistá, ža kdybych se prohrabala fotkama v telefonu, najdu tam ještě jeho fotku, jak leží na podlaze a předstírá, že se vyčerpáním nemůže ani hnout, přitom se dál směje.
Jak prchavé a všední jsou okamžiky štěstí. Ať si je vyfotíme nebo ne, stejně zmizí. Občas zmizí tak důkladně, že máme skoro pocit, že to byl jen sen.
I já mám teď pocit, že to byl jen sen. Že naše láska, můj pocit štěstí, můj smích, jeho úsměv i jeho objetí, byly jen sen. Někde v telefonu mám fotku, která dokazuje, že se to všechno stalo, ale nechci ji hledat. Možná proto, že ji nechci vidět, možná proto, že mipřijde ztráta času po ní pátrat, možná proto, že se bojím, že tam reálně není a fakt jsem si to celé jen vysnila.


Kam dál