První půlrok bez něj

Neděle v 15:05 | Eviiik
Dnes je to přesně půl roku, co jsem sledovala, jak se moje srdce roztříštilo na tisíc kousků, které pak ještě člověk, kterého jsem bezmezně milovala, pošlapal snad desetikilovýma gládama. Já tam jen mlčky stála, slzy se mi koulely po tvářích a nevěřeícně koukala na ten prach na zemi. Prach, který býval moje srdce.
Dnes je to přesně půl roku, co se můj život, všechny mé plány, všechny velké změny, ke kterým jsem se v předchozím roce odhodlala, zhroutily jak domeček z karet. A čím více jsem se to snažila zachránit, tím více se mi to sypalo přímo pod rukama.
Už jen matně si pamatuju ten pocit, kdy jsem náhle nevěděla, co budu dělat v příští minutě, hodině, zítra, za týden, natož v delším časovém horizontu. Náhle jsem o svém životě neměla absolutně žádnou představu. Všude bylo jen prázdno. Protože jsem svou budoucnost, celou svou budoucí existenci stavěla kolem něj. A on mě nechával, míchal maltu, nosil materiál, který by mě ani nenapadl. Náhle jsem tak měla pokoj s vitrážovými okny, plánek na malou věžičku, základy zimní zahrady a dvorek plný cihel a spoustu elánu a odhodlání.
V tom ale přišel a všechnu maltu odvezl a cestou mi ještě ukázal všechny ty díry a nedostatky v naší stavbě. Řekl, že není naše, že je moje. Že nestál o vitrážová okna, že věžička je moc malá, že zimní zahrada ho nikdy nelákala a že cihly vůbec nejsou podle jeho představ a maltu, ať si sháním jinde.
Maltu odvezl a cestou ještě pobořil, co se dalo. Nevím, zda úmyslně nebo jen svou typickou neohrabaností, ale náhle jsem koukala, jak mizí, aniž by se jedinkrát ohlídl, a za ním zůstává jen spoušť.
Uteklo půl roku a já posbírala cihly, umíchala cosi, co připomíná maltu, ale úplně životnosti nevěřím a postavila si malý domek. Nemá vitráže, věžička by tam byla k smíchu, zimní zahrada zbytečný luxus. Ale stojí. A postavila jsem ho sama.
Prvních pár dní jsem trávila spoustu času u jednoho z oken - toho, ze kterého jsem viděla na ruinu čehosi, co jsem považovala za sen. Dokázala jsem tam sedět hodiny a koukat, odkud co vypadne, co se rozpadne, co se zhroutí, a plakat.
Časem jsem plakala míň a míň a jednou jsem se rozhodla za to okno postavit truhlík, do kterého jsem vysázela květiny. Jak čas běžel, přistihla jsem se, že z okna koukám míň a míň a když už, tak na to, jak se daří kytičkám.
Občas, když mi nejde večer usnout a jdu se ještě napit, zastavím se na moment u okna a koukám na siluety té zříceniny, která mi měla být mým domovem po zbytek života. Už z ní moc nezbylo, nikdo by už nepoznal, že to měla být zimní zahrada, vitráže jsou už schované pod vrstvou prachu ze suti. Teď už vím, že přijde den, kdy to tam definitivně strhnu, srovnám se zemí, den, kdy přijde někdo, s kým tam postavím něco nového, lepšího, stabilnějšího.
Než se tak stane, možná si vysázím pár dalších truhlíků, namaluju obraz, složím básničku. Než se tak stane, zapomenu, kam jsem založila plány na tuhle vilku, zapomenu na věžičku, abych jednou mohla snít třeba o terase, fontáně či výřice.
Kažopádně světe, chtěla jsem jen, abys věděl, že jsem už zase plná energie, elánu a odhodlání stavět.

 

Prchavé chvíle štěstí

22. ledna 2018 v 22:36 | Eviiik
Pár týdnů před rozchodem jsem dorazila z práce, kluk, kterého jsem tehdy milovala a hodlala s ním strávit zbytek života, seděl u počítače a ještě pracoval. Já si lehla v obýváku na gauč a čekala, až bude mít čas se mnou a naším psem vyrazit ven.
Naše štěně se na mě tehdy láskyplně vrhlo, cuchala mi vlasy, olizovala na krku, obličeji. Byl to takový útok roztomilosti, který lechtal a hlavně rozesmíval.
Smála jsem se od srdce. Smála jsem se uvolněně. Smála jsem se nahlas. Smála jsem se jako už dlouho předtím ne. Smála jsem se do chvíle než jsem uviděla pohled mého tehdějšího přítele. Chvíli na mě koukal a pak řekl, že s ním se takhle nesměju. Tehdy mě došla slova.
Dnes přišel obdobný útok plný lásky. Jen už jsme více jak 5 měsíců jen my dvě. Bez něj. Zmizel jak pára nad hrncem a nás totálně vymazal ze svého života. A sebe co nejvíc z našeho.
Přesto se v něm dnes zjevil jak stín. A v tom stínu jsem pak náhle uviděla jeho úsměv a jeho vrásky kolem pusy, které mi připomínaly vylepšené ďolíčky a které jsem tak milovala. A vybavila jsem si více než rok staré odpoledne, kdy jsme ještě bydleli v tom jeho krcálku v Holešovicích a jestli jsme něčeho neměli málo, byla to láska. Minimálně jsem si to myslela.
Každopádně to odpoledne jsme strávili snad 2 hodiny tím, že jsme se lechtali, smáli. Sjeli jsme přitom z toho jeho příšerného rozkládacího gauče, přesto jsme se lechtali dál. Na podlaze. Smáli jsme se tak, až nás z toho oba bolelo břicho, žebra, bránice. Bylo nám dokonale. Jsem si jistá, ža kdybych se prohrabala fotkama v telefonu, najdu tam ještě jeho fotku, jak leží na podlaze a předstírá, že se vyčerpáním nemůže ani hnout, přitom se dál směje.
Jak prchavé a všední jsou okamžiky štěstí. Ať si je vyfotíme nebo ne, stejně zmizí. Občas zmizí tak důkladně, že máme skoro pocit, že to byl jen sen.
I já mám teď pocit, že to byl jen sen. Že naše láska, můj pocit štěstí, můj smích, jeho úsměv i jeho objetí, byly jen sen. Někde v telefonu mám fotku, která dokazuje, že se to všechno stalo, ale nechci ji hledat. Možná proto, že ji nechci vidět, možná proto, že mipřijde ztráta času po ní pátrat, možná proto, že se bojím, že tam reálně není a fakt jsem si to celé jen vysnila.


Jak na Nový rok...aneb Moje novoroční předsevzetí

1. ledna 2018 v 17:17 | Eviiik
Nový rok...nevím, jak pro vás, ale pro mě to byl vždycky den bilancování (někdy jsem s tím stihla začít už 31.12.). Myslím, že jsem to odkoukala od své nejlepší kamarádky, která se za uplynulým rokem ohlížela dokonce dvakrát ročně, tedy navíc ještě na svoje narozeniny v červnu. To já nedělám, ale konec roku k tomu prostě svádí.
Letos jsem se rozhodla oslavy téměř vynechat a po letech strávit zase klidného Silvestra doma s rodičema, kteří si jen symbolicky přiťuknou kapkou něčeho slabého a do hodiny po půlnoci jdou spát. Do té doby trávíme večer u filmu a společenských her.
No a já tento rok měla pocit, že tohle je přesně to, co potřebuji. Žádné bujaré oslavy a spousta alkoholu. Upřímně toho jsem si od rozchodu užila už víc než dost, obzvlášť v prosinci. Potřebovala jsem hlavně klid a nic takového neřešit. Od všeho na chvilku utéct a vyčistit si hlavu. Naštěstí maloměsto a byt mých rodičů je pro to skvělým místem.
Bilancování jsem se přeci jen nevyhla. Loni jsem byla na chatě rodiny mého tehdejšího přítele. Kluka, se kterým jsem si malovala naivně budoucnost. Byla to tam taková zimní pohádka a já v té době byla šíleně zamilovaná a vše mi přišlo skoro bez chybičky. Byla jsem fakt slepá a naivní, ale to je vedlejší. O půlnoci jsem si přála, abych s nim slavila i za rok.
Včera jsem seděla na křesle a vzpomněla si na to. A potěšilo mě, když jsem zjistila, že jsem ráda, že tomu tak není. Letos o půlnoci jsem byla obklopena jen pár lidmi, ale připadala jsem si o dost méně sama. Tak to bylo hodně často během našeho vztahu. A dělalo mě to hrozně nešťastnou.
Věřím, že nový rok bude o to lepší. Že jsem díky tomu, jak bolavý pro mě byl rok minulý, zjistila, jak se udělat šťastnou a jak důležité to je. A letos, letos už se tím budu řídit.
Taky jsem si letos po letech dala novoroční předsevzetí, dokonce nejen jedno! A jaká?
  • Přestanu říkat "Není zač." Vždycky je, nějakou námahu mě to přeci stálo a nikdo by to neměl brát automaticky. Proto tuto frázi nahradím výstižnějším: "Rádo se stalo." K tomuto mě inspirovala jedna má velice moudrá a zkušená kolegyně.
  • Budu víc sobecká ve vztazích k opačnému pohlaví - klukům, které jsem kdy měla ráda, bych snesla doslova mmodré z nebe. Hodně rychle si toho přestali vážit a začali to brát jako samozřejmost. A jen ukrajovala ze naplňování svých potřeb, aby oni byli spokojení, což stejně nebyli. Člověk, který neví, co skutečně chce, totiž nikdy není.
    Dnes už vím, že nebudu-li na sebe myslet já, nikdo jiný to za mě neudělá. Takže s odvahou, sílou a odhodláním do toho!
  • Budu šťastná! To zní tak strašně obecně, ale reálně to jde, když chcete. Začněte hledat věci, které vás dělají šťastnými a dělejte je. Hodně to souvisí s předchozím bodem. A u mě štěstí přišlo hned po tom, co jsem právě na to, že bych měla být víc sobecká, přišla. Konečně mám čas dělat věci, které mě vždy lákaly - pořídial jsem si první tetování, chodím na únikovky s partou přátel, necítím se provinile, když se občas celé odpoledne válím u seriálu nebo jej rovnou prospím. A je to tak fajn!
A to je vše. Pro začátek dobry, ne? A co vy? Dali jste si letos taky nějaká předsevzetí?

 


Vánoční nostalgie

26. prosince 2017 v 23:32 | Eviiik
Nostalgie je mrcha. A Vánoce jsou pro ni něco jako učiněný ráj. Bohužel letos zasáhla i mě. Nelžeme si, byla jsem asi dost snadný cíl. Udeřila již pár dny před svátky, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem přesně před rokem u mých rodičů opečovávala svého milého, kterého skolila horečka. Často jsem u něj seděla a hladila jej dokud neusl. Myslím, že je to jedna z věcí, kterou s klidem vytěsnil z hlavy.
Zítra to taky bude přesně rok, co jsem s ním jela poprvé na tu jejich vyhlášenou rodinnou chatu. Byly jsme tam uprostřed lesa téměř bez internetu skoro dva týdny, spali na dřevěné rozvrzané posteli a každá intimní chvilka byla takový malý, ale o to intenzivněji prožitý zázrak. Teď je zázrak, když se při vzpomínce na to svoje rok staré štěstí nerozpláču.
Někdy mi přijde, že jsem to před rokem ani nebyla já, jak jiná si připadám. Na jednu stranu o dost silnější, ale na druhou zase o dost větší skeptik. Ztratila jsem zase kopu ideálů a to, že jsem schopná si vyhlédnout kluka jen jako kamaráda a mmožná jednou na pobavení, mě v tom dost silně usvědčuje. Měsíc co měsíc od rozchodu jsem v tom horší...
Moji rodiče již pro změnu zjevně došli k názoru, že 4 měsíce po rozchodu je ideální doba na to, abych si našla někoho jiného, takže se mě oba nezávisle na sobě vyptávají na randění a od maminky se mi samozřejmě dostalo i rady, abych nebyla tolik vybíravá. Ano mami, vezmu si to k srdci a skočím hned po příštím klukovi typu "štěně se separační úzkostí". Ten mě samozřejmě nikdy neopustí a možná mi bude i aportovat. Díky, ale kupodivu nechci.
Někdy mám pocit, že další první rande už prostě nedám. Někdy mám pocit, že žádné další rande nedám. Je to tak strašně vyčerpávající a nepřináší to žádné výsledky. Pojďme klábosit o tom, kde pracuju a co ráda dělám ve volném čase, o tom, jak miluju svého psa, pojďme se bavit o Tvé práci a Tvých koníčkách. Budu milá jako vždy, ale pravděpodobně mě po chvilce přestaneš bavit, ale ze setrvačnosti to ještě chvíli vydržím, než si vymyslím důvod, proč nejdýl po 2 hodinách jít domů. No a pak se budu modlit, aby i Tobě došlo, že to rande stálo za prd. Ne my dva jednotlivě, my jsme oba fajn, ale dohromady ne. Prostě ne, to snad musíš vidět. Ale nevidíš a já to nechápu a jemně se Ti to snažím naznačit. Stejně si ale připadám jako stvůra a sama už pochybuju o tom, zda nejsem náročná.
Ale nejsem. Vzpomínám si, že těsně po rozchodu jsem měla i fajn první rande a skvělá druhá rande. Tak skvělá, až se mi z toho jedny modry oči propálily nesmazatelně asi až do srdce a pravděpodobně je odtama již nikdy nedostanu. Možná o to víc mě to randění nebaví. Zase jsem díky tomu našla fajn kluka, se kterým to nevyšlo, protože zjevně zase vlastně vůbec netuší, co chce. Já možná taky ne, ale aspoň si to umím přiznat a nebudu řádit jak saň, když mi to někdo řekne.
Nevím, ano, vím, že nevím, co chci. Ale zaručeně poznám, co nechci, takže když nechci druhé rande, tak tím jsem si jistá. Možná když budu zase chvilku vylučovat, co nechci, objeví se, co chci. Kéž by se tak stalo dřív, než mi fakt dojdou síly a já to vzdám.
Říká se, že láska přijde, když to nejmíň čekáte. Věřte ale, že já jsem schopná se dostat do stavu, kdy i té lásce zabouchnu před nosem, jak málo ji čekám a jak moc mám už po krk všech těch kolem, co mě jen zdržují od něčeho smysluplného.
A tak se zase zhluboka nadechnu (možná si spíš povzdechnu), do konce roku nechám randění u ledu a pak zase statečně vyrazím do boje - že by jedno z novoročních předsevzetí? :) Ono mě tam někde to štěstí čeká, určitě, jen by se už mohlo přestat schovávat...


Puzzle

19. prosince 2017 v 21:43 | Eviiik
A tak tak stojím v kuchyni, připravuju si večeři a snažím se znovu nerozplakat. Snažím se tvářit, že mi nechybíš. A pak mi dojde, že mi vážně nechybíš. Že to, co mi chybí je my. To, co mi chybí, je ten pocit, co jsem v sobě měla, když jsem mohla říkat my. Když jsem mohla říkat, že Tě miluju. Že Tě mám. Když si to samé říkal Ty o mě. Když ses tak choval.
Snažím se být silná, ale stejně se o chvilku později rozpláču. Pláču, protože cítím beznaděj. Pláču, protože cítím prázdnotu. Pláču, protože mám pocit, že mi něco chybí. Pláču, protože mám pocit, že chybí kus mě samé, ale já netuším, jak to zaplnit.
Připadám si jako puzzle, kterému chybí kus v prostřed. Asi je v jiné krabičce. Kdysi jsem měla pocit, že tu krabičku máš Ty. Už jsem se cítila skoro kompletní, když v tom se to celé začalo zase sypat. A tak hledám dál. Otevírám krabičku po krabičce.
Některé zjistím na první pohled, že nejsou ty pravé, v jiných se přehrábnu, pár jsem jich už dokonce vysypala, abych na dílky mrkla důkladněji. Asi ze tří jsem pak pár dílků vzala a zkoušela, zda do skoro kompletního puzzle nepasují. Chvilkama to vypadalo i docela slibně, ale pak se ukázalo, že to taky nejsou ony...
Připadám si už dostt unavená, přesto hledám, protože bez toho nebudu nikdy kompletní. A být kompletní je to, po čem toužím ze všeho na světě nejvíc. Protože už jsem tomu byla tak blízko, že skoro vím, jaké to je. A nic míň mi už nestačí a nikdy nebude.
Jsem nekompletní, proto hledám dál, ač už tak tak pletu nohama a chvílema ztrácím naději. Někde ta krabička ale je. Věřím v to a tak hledám dál. Otvírám krabičku po krabičce. Usmívám se na kluky, kteří se smějí na mě, randím a před každým dalším polibkem zavírám oči ve víře, že prsty nahmatám první z chybějících dílků.


"Užívej si single života..."

15. prosince 2017 v 19:41 | Eviiik
Byl pátek večer a ona za sebou měla nejhorší rande v životě. V duchu slyšela kolegyni říkat: "No jo, to jsou ty vaše tinder rande..." a v tomto případě jí musela dát za pravdu. Při chatování se nezdálo, že ví vše nejlíp, všude byl, všechno slyšel a viděl. Naživo ale po většinu večera zadržovala smích. Ne proto, že by byl tak zábavný, ale celé jí to přišlo až tak absurdní.
Jediný důvod, proč neutekla, bylo, že se pak domluvila na pivo s kamarádem své kolegyňky, který se jí líbil od první chvíle. Byl vizuálně kluk jejích snů a ona se dříve toho dne rozhodla, že pro jednou nehodlá být slušná a zdrženlivá holka, protože to byla doteď a život je na to moc krátký.
Když došla do rychlého občerstvení, kde ji čekal, zatímco jedl, hned se jí nálada zvedla. I zatímco seděl u stolu, vyniklo, jak je vysoký a má široká ramena. V kombinaci s tmavými vlasy, tmavými oči, několikadenním strništěm a opálením, které mu ještě z léta nezmizelo, věděla, že on je přesně to, co dnes chce.
Večer s ním byl dlouhý, ale neuvěřitelně zábavný, ač se přesouvali z podniku do podniku, protože dlouho nemohli najít místo v žádném podle jejich gusta. I tak se stále smáli, stále si měli co říct a ona postupně zjišťovala, že nejenže skvěle vypadá, ale taky je skvělý, zajímavý a tak vůbec. Taky ale věděla, že je holkař, hroznej holkař. Nevadilo jí být jednou z mnoha. Ne pro ten večer. Ale nechtěla být další, které tímto zlomí srdce. A taky si nemohla dovolit si jej nechat znovu, navíc v tak krátké době, zlomit.
Když se víceméně bezmyšlenkovitě rozhodli vydat k ní domů, bylo už dávno po půlnoci a oba byli ve veselé náladě, díky které se rozhodli nečekat několik minut na noční tramvaj, ale vydat se z centra do Holešovic pěsky. Cesta se ten večer zdála o dost kratší a čerstvý vzduch jim trochu pročistil hlavu. Stejně si u ní ale na uvítanou dali panáka domácí slivovice z její rodné Moravy, na kterého jej pozvala, a navzdory všemu, co čekala, si pustili film. A ona jen dál zjišťovala, že je mnohem zajímavější, než vůbec tušila. Mnohem zajímavější, než si chtěla přiznat. Dokonce mu tyto své úvahy přiznala a on se tvářil dotčeně, protože z toho vyvodil, že o něm neměla nejlepší mínění. Ona ho jen nechtěla začít mít ráda. Její obranný reflex.
Povídalo se jim tak dobře, že po chvíli film nedával smysl a když se za moment poprvé za večer políbili, přestala dávat smysl i hudba. Byl to nejlepší první sex s jakýmkoli klukem. Upřímně to byl její nejlepší sex vůbec. Až jí to skoro vyrazilo dech. Stejně jako to, jak dobře se jí vedle něj usínalo a spalo. Celou noc v jeho těsném objetí.
Po probuzení se spolu chvíli smáli, zopakovali si to, co se jim v noci tak zalíbilo a vyhodnotili, že je čas se rozloučit. Posbírala se a se svým psem jej doprovodila na tramvaj. Krátce ji políbil na rozloučenou a odjel.
Ani se za vzdalující se soupravou neohlídla a zmizela za rohem. Ač věděla, že to nebude mít pokračování, měla úsměv na rtech. Možná měl ten modrooký rozumbrada, který nedávno zmizel z jejího života, pravdu. Má si užívat single života. Byla na sebe hrdá, že konečně pochopila, jak na to.


Vidím Tě...

13. prosince 2017 v 21:24 | Eviiik
Už jsi dávno pryč. Mám pocit, jako bych Tě neviděla věčnost. Už Tě nemiluju. Už na Tebe skoro nemyslím. Alespoň ne bezděčně. Někdy se až leknu, že si nedokážu vybavit Tvůj hlas, Tvůj smích. Přesto Tebe, přesto nás vidím na tolika místech, až mě to někdy děsí...
Vidím Tě na eskalátorech v Palladiu. Chytla jsem Tě prve za ruku, Tobě se rozzářily oči. Ty hnědé oči lemované hustýma dlouhýma řasama. Vidím ten Tvůj úsměv doplněný těma vráskama od toho, jak se často směješ. Mně ty vrásky vždy přišly jako vylepšené dolíčky, které se mi odjakživa tak líbily.
Vidím Tě na zastávce na Maninách, jak spolu při čekání na tramvaj vybíráme vietnamská jídla u vietnamců, ke kterým jsme nikdy nešli.
Vidím Tě čekat na mě na nádraží. Stojíš na peróně se širokým úsměvem a pomáháš postarší paní, co vystupuje přede mnou s velkou taškou dobrot, které z veze z Moravy vnoučatům do Prahy. Chytíš mě za ruku, abys pomohl i mě, sebereš mi cestovní tašku, pevně mě obejmeš a dlouze políbíš. Neš dojdeme na metro, oba zastavíme snad ještě stokrát, abychom si dali pusu, protože se jeden druhého nemůžeme nabažit.
Vidím Tě v La Republice hádat se s číšníkem, co nás chtěl natáhnout na silně podměrečném pivu a ještě nám několikrát lhal do očí. Měl si už trochu popito a v očích ty svoje plamínky odhodlání.
Vidím Tě stát na nádraží v Holešovicích, zatímco čekáme na tramvaj, která nás vezme k Tobě, kde z Tebe strhám oblečení, dáváš si jako vždy z dlouhé chvíle cigaretu. Nesnáším cigarety, ale Ty mě s nimi přijdeš z nějakého důvodu sexy. Možná proto, že sexy jsi podle mě skoro vždy.
Vidím Tě sedět v okně toho Tvého krcálku V háji, jak kouříš cigaretu a usmíváš se na mě při cestě z obchodu. Pak si sedneme na ten gauč, ze kterého oba pořád kloužeme dolů, a v objetí si pustíme další díl Futuramy. Tak ses jí bránil a teď ji tak miluješ.
Vidím Tě před kebabem u Bílé labutě, jak se na mě vůbec nezlobíš, že z housky s falafelem jsem nechtě vysypala půlku zeleniny, snědla jen falafel a už nemůžu. Jakoby nic to hodíš do koše, láskyplně mě obejmeš a políbíš do vlasů.
Vidím Tě vystupovat na Ortenově náměstí. Sotva stoupneš na chodník, natáhneš ruku, abys pomohl i mě. Nepotřebuju to, ale miluju to. Oba pak zamíříme do vietnamské večerky, protože nás honí mlsná.
Každý den z cestou práce, kor hrají-li tam na housle, Tě vidím stát na tom rohu a s úsměvem poslouchat. Sama tam už nikdy nestojím a neposlouchám, protože jsme to dělali spolu. Bez Tebe jako by to ztratilo kouzlo.
Vidím Tě na Palmovce, zatímco čekáme na tramvaj, jak si rozepínáš zimní bundu a pak mě do ní celou schováš, protože je mi zima. Dýcháš do ní, abys mě zahřál ještě víc, a oba se smějeme tomu, jak se mi tím mlží brýle.
Vidím Tě, jak si nastavuješ foťák při západu slunce na nábřeží Vltavy u tržnice. Stejně jako to, jak tam pak házíš suché pečivo pro labutě a kačeny rackům a zarytě mi tvrdíš, že toho jednoho sis za tu chvilku stihl vycvčit, aby to chytal přímo do zobáku.
Vidím Tě kouřit před Hybernií o pauze v představení, oba máme v ruce sklenici s vínem. Ta košile Ti ohromně sedí. Jsem hrdá a šťastná, že jsi můj, že jsem Tvoje.
Vidím Tě sedět na obrubníku před H&M na Můstku, jak kouříš a vedle sebe máš tu bonsai, co údajně není dokonalá, ale Ty ses do ní zjevně zamiloval. Tak ji miluju taky. Od teď bude naše...na moment, než vše skončí a zůstane jen Tobě.
Už Tě nemiluju, ač to bolí. Ale stále Tě vidím, což ale už nebolí. Už taky vím, že to neznamená, že bych k Tobě stále něco cítila. Znamená to jen to, žes pro mě byl důležitý, že ty chvíle pro mě byly důležité a vždy budou. Že ty vzpomínky prostě nesmažu. Což nevadí, protože ani nechci.
Milovala jsem Tě jako nikoho předtím a nikdy na to nechci zapomenout. Doufám, že to jednou pochopíš...


Prázdno

12. prosince 2017 v 20:47 | Eviiik
Jsou to bezmála 4 měsíce, co jsem přišla o člověka, který do té doby byl smyslem mého života. O člověka, se kterým jsem hodlala strávit zbytek svých dní, vychovat děti, sdílet všechny radosti a starosti, které nás potkají.
Bezmála 4 měsíce, co mě s očima plnýma slz posadil do vlaku s do té doby naším psem a vrazil mi do ruky tašku s věcmi, které mi měl nabalit k sobě.
Poté, co přešla největší bolest, ta otupující, kvůli které jsem na pár dní nemohla spát, jíst a skoro ani pít. Ta, kvůli které mě bolelo dýchat i být, přišel strach a obavy. Z čeho? Z toho, nač jsem se na druhou stranu těšila nejvíc na světě. Z toho, po čem jsem doslova žíznila. Začala jsem se bát, co bude, až ta láska odejde.
On mi dal jasně najevo, že ta jeho už odešla. Když jsem se naposledy dívala do jeho hnědých očích, které jsem tak milovala a které mě do té doby vždy hřály, viděla jsem náhle lhostejnost. Jako by to ani nebyly ty stejné oči.
A tak to nejkrásnější na světě, tedy láska náhle žila jen díky mě. Jen v mém srdci. Náhle se zdála tak malá a zranitelná. A taky k smrti vyděšená. Stejně jako já.
Koukala jsem na ni a pociťovala to dilema. Jak mohu nechat něco tak krásného zemřít? Jak to můžu nechat odejít? Zmizet? Můžu se pak vůbec tvářit, že to nikdy neexistovalo? Nebudu sama sobě lhát?
Na druhou stranu jsem ale věděla, že když to nechám žít, když to budu udržovat ve stavu, kdy to nezemře, ale životem se to nazývat taky nedá, budu nešťastná.
A tak jsem se pokusila to nechat být. Ignorovat. Nevšímat si toho a věřit, že co se má stát, stane se. A taky stalo...
Jednoho dne jsem šla mírně přiopilá z jednoho večírku. Už přesně nevím, čím to bylo, ale vím, že jsem byla smutná, že se vracím do prázdného bytu, do prázdné postele, kde mě nikdy nečeká. Náhle jsem strašně chtěla být milována, ale nemohla jsem přijít na to, kým.
Náhle mi došlo, že netoužím po tom, aby mě tam čekal ten kluk s krásnýma hnědýma očima. Náhle mi došlo, že ho nemiluju. Náhle mi došlo, že ta chudinka, které jsem říkala láska, se už v koutě nekrčí, protože je pryč. Zmizela. Nadobro.
A tak už netoužím po objetí, polibku, pohlazení od toho jednoho kluka. Už netoužím po jeho lásce. Už toužím zase jen po lásce. Zase jen milovat a vědět, od koho bych to objetí, polibek, pohlazení dostala nejraději...
Je to smutné, přitom krásné. Je to jako nepopsaný list papíru a já teď hledám kde a kterou barvou začít.


Mizernej čtvrtrok

22. listopadu 2017 v 1:31 | Eviiik
Uvažuju, kolik toho jeden člověk snese v jediném kvartálu. Doufám, že to byl skutečně jen špatnej čtvrtrok, protože pokračovat takto dál byl už asi nevydržela.
Vše začalo prvním rozchodem. Opustil mě kluk, se kterým jsem myslela, že to bude do konce života. Nebo já to alespoň tak plánovala, on o naší budoucnosti zjevně jen mluvil.
Nechal mě na nádraží. -Chodím tama pokaždé, když někam cestuji. Stejně jako kolem tiskárny, kde vytiskl lístky do divadla, po kterém jsem mu totálně propadla. Začátek konce. Konce mě. Konce ho. Konce našeho dlouholetého přátelství.
Nikdy jsem si tak bolestným rozchodem neprošla. Je pravda, že on byl moje první tak velká láska, ale stejně. Tolik zloby a nenávisti, které se mi od něj dostalo. Později tolik lhostejnosti, která bolela a bolí snad ještě víc. Jako bychom se snad nikdy ani nemilovali. Jako bychom jeden pro druhého nikdy neznamenali víc než vlastní život. Nevím, jak on, ale já ho milovala. Milovala jsem jej tak jako nikoho na světě. Milovala jsem jej víc než samu sebe, víc než vlastní život, který bych za něj položila. A náhle se mi díval do očí a tvrdil, že to nic neznamená. Snad ani nikdy neznamenalo.
Na krku mi zůstal společný pes a já musela z bytu. Moje jméno ve smlouvě totiž prý nic neznamenalo. To nevadí. Bolí mě to, že moje jméno, že já jsem náhled nic neznamenala pro něj.
Ukvapené stěhování (neměla jsem na výběr) do malého pokoje, který býval kuchyní, skříň, co kdysi bývala špajzem a smradlavé okolí plné opilců mě asi bolí míň než to, že jsem ztratila toho, na kom mi tak moc záleželo.
Rozhodla jsem se z toho rychle vyléčit v náručí jiných, resp. jiného...vybrala jsem si však zjevně toho nejhoršího, protože po čase jsem se s ním cítila stejně mizerně, bezváznamně a bezcenně jako poslední měsíce s mým bývalým. Skončit to bylo nevyhnutelné, ač to byla další rána. Další velká rána a já si skoro po 3 měsících připadala opět zraněná a celá bolavá.
A pak druhý den přišla další obrovská rána - smrt babičky. Babička...říkavala mi, že jsem její sluníčko. Splnila mi skoro každé přání na světě. Skoro každé kromě těch nejdůležitějších, kterénás nejdřív načas, další pak navždy oddělilo.
Nikdy, ač mi to trhalo i jako malé srdce, nedokázala mou sestru milovat ani z poloviny tak, jako mě. Obě její krve. Jedna bez druhé jsme nedaly do určitého věku ani ránu. Ona mi coby starší sestře stále po boku. Přesto pro každou z nás měla jiné měřítko. Přesto každé dávala nepoměrně lásky.
Druhou ránou byl pak rozvod s mým dědečkem. Kdo se bavil s ní, byl její nepřítel. Tak upadla do nemilosti i její dcera s manželem - moji rodiče. Po letech se mi podařilo můj a trochu i sestřin vztah s ní slepit, aby se o pár měsíců později rozpadl nadobro a do kvůli na první pohled logické prosbě - aby před námi nemluvila sprostě o našem dědečkovi.
Toho dne jsem nadobro přestala být její sluníčko. Už jsem snad ani nebyla její vnučka. U mi nikdy nepopřála k svátku, narozeninám, na moje přání ani neodpověděla.
Znovu jsem ji viděla už jen jako stín mojí babičky. Pryč byla ta elegantní paní, kterou jsem obdivovala. Zůstala troska, co si pitím zničila zdraví a mysl. Paní, co mě většinu času ani nepoznávala. Paní, která časem zapomněla i kdo je ona sama.
V úterý 14.11.2017 stín této kdysi duchem velké dámy odešel navždy. O necelý týden později jsem seděla na jejím pohřbu a poslouchala cizího muže mluvit o tom, že mám její duši odpustit vše, co se jí zaživa nepodařilo.
Se slzama v očích jsem si jasně uvědomovala, že jsem to udělala už dávno. Ale odpustila ona mě?


Husa

13. listopadu 2017 v 21:01 | Eviiik
Věděla, že to takhle dopadne, věděla, že si natluče nos, věděla, že to nezvládne a věděla, že to bude ona, koho to bude bolet. Přesto do toho šla. Říká se, že lepší je to zkusit, než si něco nechat utéct mezi prsty ze strachu, že se spálíte. Většina spálenin se totiž zahojí.
A tak seděla na posteli a plakala, protože se popálila asi víc, než si byla ochotna přiznat a po čertech ji to bolelo.
Furt naivně doufala, že napíše, že tak, jak četla v některých jeho gestech, některých činech, slovech i pohledech, tak mu na ní záleží. Hlava se jí to snažila vehementně vyvrátit, ale marně. Srdce stále doufalo, protože se bálo, že když se vzdá i toho zbytku naděje, tak pukne.
Není divu, nebyly to ani tři měsíce, co ji opustil kluk, se kterým chtěla strávit zbytek života a teď byl pryč i ten, co jí měl pomoct se přes to dostat. Pomohl, ale kdo jí teď pomůže se dostat přes něj?
Seděla na posteli s očima rozmazanýma od pláče a její odrostlé štěně, které si pořídila s tou její "životní" láskou a které zbožňovalo i toho modrookého kluka, co se už taky neukáže, ji v marné snaze utešit ji, dloubalo čumákem do zad.
Věděla, že pokud si jej vezme do náruče, rozpláče se znovu, a tak dál seděla a snažila se tvářit, že to přejde. A až to přejde, tak se konečně zvedne, pověsí to prádlo v pračce a bude se zase tvářit, že se nic nestalo. Bude zase žít, jako by si to štěně nepořídila s klukem, kterého milovala víc než vlastní život, jako by v těch peřinách neležel ještě před pár dny další, který ji jedním pohledem dokázal dostat do kolen.
Na moment si přála být jednou z těch moderních holek, které nechápala. Tou, která si dokáže do postele dovézt skvělého kluka a citově se neangažovat. Ale ona byla husa, husa, kterou ještě teď ve vzpomínkách hřály jedny hnědé oči a z jedněch modrých se jí točila hlava.
Uvažovala jako už mnohokrát předtím, že se do téhle doby asi nehodí. Uvažovala, zda někdy bude zase šťastná. Uvažovala, zda někdy bude skutečně šťastná...


Kam dál