Víra v osud

17. března 2018 v 14:14 | Eviiik
"Napsal mi!" bliklo jí hlavou, když jí na mobilu vyskočilo okno messengeru s jeho fotkou. Psal jí sice proto, že sháněla novou spolubydlící a jeho kamarádka (zazačátku moc nevěřila, že fakt jen kamarádka) zrovna sháněla bydlení.
Po pár zprávách k tomuto tématu se jí zeptal, jak se má, což brala jen jako zdvořilostní otázku. Přesto už v tu chvíli měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi a žaludek se jí zcvrkl tak na velikost kuličky hrášku. Když se pak zeptal, zda už ona a její fenka, která ho z nějakého důvodu vždycky milovala, mají nového páníčka, nemohla se už ubránit naději, že by ho pořád zajímala alespoň z poloviny tolik, jako on ji.
Cítila, jak se jí třesou ruce, jak její soustředění vzalo za své, jak se jí zrchlil tep, jak jediné, na co dokáže myslet jsou zase ty jeho proklaté modré oči. Přesto přišlo to, co vlastně od začátku konverzace čekala. Nemohla se ubránit tomu, aby v tom zase hledala znamení osudu. Kvůli prkotině se jí zhruba před měsícem vloudil zase do hlavy a ona ho nemohla dostat ven. Je tohle znamení osudu, že prostě patří k sobě, že to jen minule hloupě projeli?
Po chvíli se celý rozhovor nějak pokazil. Zase se ukázalo, že spolu prostě nemůžou komunikovat. Napadlo ji, že jsou jak oheň a voda. A pokud si ona nedá pozor, zbyde z ní jen dým, který se za chvíli rozplyne a dočista zmizí. Ve chvíli, kdy jí došlo, že už jí srdce nebuší tak prudce a že její pocit se změnil z nadšení a příjemného rozrušení na lehké rozčilení. V pár větách jí znovu připomněl, jaký je pitomec, jak ji dokáže naštvat a rozčílit a jak si to zjevně i užívá. Vzpomněla si, jak často si s ním připadala jen jako věc. Někdy dokonce jako kus hadru na podlahu.
V hlavě ho asi ještě chvilku mít bude, s tím je smířená. Už se jí ve spojitosti s ním ale nevybaví jeho modré oči, ale tučný nápis "BLBEC". Je zvláštní, jak člověk fakt dokáže ty negativní věci často vytěsnit a vidět pak minulost o dost růžověji, než jaká byla ve skutečnosti, ať už jde o životní etapy, lidi či vztahy.
Zavrtěla hlavou, lehce se pousmála a došla k závěru, že to asi fakt byl osud. Jen na chvíli špatně chápala, co jí říká. Sděleném nebylo, že patří k sobě, ale že jí už nestojí za jedinou myšlenku. Že má jít dál a ho nechat jen jako součást své minulosti. Jako cennou lekci. Nutno totiž říct, že i ten krátký románek s ním ji hodně naučil.
A co vy, věříte v osud?

 

Převozník, pro kterého jsem ztratila hlavu

9. března 2018 v 23:43 | Eviiik
Pamatuju si naše první rande jako by to bylo před měsícem, ne na začátku září. Ještě pajdal, protože si nedávno vyvrtl na dovolené kotník, byl milej a okouzlující, nenudila jsem se s ním. Byl to přesně ten kluk, kterého bych označila jako "hodného".
Bylo to fajn pozdní odpoledne, ale nebyla jsem přesvědčená o tom, že se ještě někdy uvidíme. Zase tak moc se mi nelíbil. Takový ten typ s hnědýma vlasama a vousama, které začnou zrznout, když si je nechá trochu narůst. Krásné modré oči, ze kterých by se ale podlamovala kolena tak mému desetiletému já. Moje tehdejší já totiž toužilo po teple hnědých očí.
A pihy. Spousta pih snad všude. Nutno podotknout, že roztomilých pih. Takových těch, co dokresluje sluníčko. Dodávaly mu, no, asi stále dodávají, takové chlapecké kouzlo, ač je mu již skoro 30. To vše doplňoval takový nesmělý úsměv.
Když jsme se tehdy loučili u tramvaje, zjevně mi chtěl dát pusu, ale nějak jsem to uhrála na objetí. Nechtěla jsem tomu "hodnému klukovi" dávat plané naděje.
Ani nevím, jak se mu podařilo mě ukecat na druhé rande. Byla to celkem spontánní večerní, no, už spíš noční vyjížďka jeho autem za Prahu. Tam jsme zastavili kousek od Vltavy a minuty skvěle vtipkovaly, ač bylo jasné, že proto tam rozhodně nezastavil. Když mi pak konečně dal pusu, nějak se nedalo odmítnout. Toho hodnýho kluka vystřídal jiný, takový, který se mi hrozně líbil. Byl milý, ale sebevědomý a dostal to, co chtěl. Nebral si to silou, ale dokázal si o to říct tak sebejistě, že mě ani nenapadlo odmítnout.
Aniž bych si to uvědomila, už tehdy jsem pro něj ztratila hlavu. Tehdy ale ještě bylo cesty zpět, což mi ale včas nedošlo. A tak jsem teď, kde jsem. Neviděla jsem ho přes 4 měsíce, přesto jej mám plnou hlavu a jen z myšlenky na něj se mi stáhne žaludek.
Život má někdy zvláštní smysl pro humor...


Modrých očí se jen tak nezbavíš

9. března 2018 v 23:24 | Eviiik
Byla jsem hloupá. Hloupá a naivní, když jsem si myslela, že je to za mnou. Když jsem si myslela, že moje city k němu jsou už minulost. Měl být jen výplň. Způsob, jak zapomenout na toho, kterého jsem rok oddaně milovala a který mi zlomil srdce.
Bála jsem se, že se mi jeho hnědé oči budou ještě dlouho vybavovat, že se budu bát jen té představy, že jej znovu uvidím. Nedávno jsem myslela, že bude na stejné akci, co já a až mě zarazilo, jak mě to nechalo chladnou a lhostejnou. Moje myšlenka byla: "No, jednou to přijít muselo, tak proč ne teď..."
Je to ale něco málo přes dva týdny, co jsem zřejmě potkala toho, se kterým jsem měla jen zapomenou, přijít na jiné myšlenky. Jen to zjištění, že jsme byly kousek od sebe, mi zvedlo tlak. Cítila jsem, jak prudce mi buší srdce, skoro jako by mi mělo každou chvíli vyškočit z hrudi. A v tu chvíli mi došlo, že to vůbec není pryč. Došlo mi, jak hluboko pod kůži se mi vryly jeho modré oči, jak ho mám plnou hlavu, jak mi srdce do žil pumpuje stále další a další city k němu, kterých mám pak plnou každou žílu, tepnu a cévu těla. Pravděpodobně každou buňku. A pravděpodobně to tak bylo celou dobu, ač jsem se od poloviny listopadu snažila samu sebe přesvědčit, že to tak není. Zapomenout s jinýma klukama, zapomenou díky spoustě zážitků a tomu, že se nebudu ani chvilku nudit.
A donedávna se mi to i hezky dařilo a i občasné slabosti jsem uměla hezky zahnat. Vymyslela jsem milion způsobů, které zabíraly. Jeho vychloubačnej komentář o tom, jak vyzkoušel, že jakási postel při sexu nevrže, jeho profilovku, na které má tak čerstvý sestřih a je tam z takového úhlu, že to působí, jako by mu lehce odstávaly uši, ty spousty samolibých selfíček, to, jak šíleně rychlým tempem mu přibývají další a další holky v přátelích.
Ale náhle to nezabírá. Nezabírá nic z toho, ani kombinace. Nic. Mám ho plnou hlavu. Na nic a na nikoho nemyslím tolik, co na něj. Minulý týdne jsem málem nešla na premiéru filmu, na který jsem se tak těšila, jen abych mohla na jógu, kde jsem ho asi ty dva týdny zpět potkala.
A tento týden? To bych si nejraději nafackovala, protože celou cestu na jógu i z ní jsem ho nevědomky hledala. Nikdy se tam nijak zvědavě nerozhlížím, prostě projdu, ale teď? Koukla jsem na každého kluka, co dole v sále cvičil. Na každého...ale ty modré oči nikde. Až mě z toho zabolelo u srdce a v té chvíli bych si nejraději nafackovala.
Od té chvíle jsem začala věnovat více pozornosti tomu, jak moc na něj myslím. A je to fakt dost. Víc, než bych chtěla. Zase sleduju, kdy je online a modlím se, aby napsal. Přitom moc dobře vím, že nenapíše. Jsem zase o několik měsíců zpět. Fakt nepoučitelná husa...
Jeslti jsem uvažovala o tom, že bych se mu ozvala první? Jo, asi milionkrát, ale vždy dojdu k tomu, že je to blbost a mám to nechat být. Naposledy jsem mu psala první já. K jeho narozeninám. A on mi za to přání ani pořádně neodepsal. I dřív naše konverzace vypadaly všelijak. Často přestal náhle odepisovat. Prostě neodpovědel na otázku. Jen tak. V půlce chatu na nějaké téma. Prostě jej to už přestalo bavit a basta. Pamatuju si, jak mě to štvalo. Ba ne, neštvalo, dohánělo mě to k šílenství.
Navíc, skončila jsem to s ním proto, že mi nestačilo to, jak to mezi nám i bylo, zatímco mu to zjevně tak vyhovovalo. Nemyslím, že se věci změnily. A nemám sílu se mu znovu vyznávat z citů a zkoušet, zda nezměnil názor. Pravděpodobnější je, že by zase použil nějakou super větu, co bolela asi stejně, jako kdyby mi vrazil dýku do srdce.
Musím se nadechnout a jít dál. Nenechat se blbnout jedněma modrýma očima, ač se mi pokouší zjevně vypálit díru přímo do duše...

 


Blonďáček v tramvaji

23. února 2018 v 21:58 | Eviiik
Před pár dny jsem jela tramvají domů z kina. Byla už tma a tramvaj nebyla moc plná. Koukala jsem z okna, jak cesta ubíhá, když v tom v jednu chvíli mě v odrazu okna zaujal kluk, který seděl ob sedačku přede mnou.
Myslím, že mu nebylo ani 20 let, měl takové jemné, až ženské rysy, modré oči, blond vlasy a takový roztomilý lehce výstřední styl oblékání. Seděl na sedačce opřený dozadu, ruku položenou na opěradle a o ni opřenou hlavu. Co však na něm bylo nejzajímavější, bylo to, jak mu zářily oči. Vlastně v momentě, jak jsem si všimla těch očí, došlo mi, že tak nějak září celý. Důvodem zjevně byla holka, která seděla mezi mnou a jím. Moc jsem ji neviděla, jen její stylový černý plstěný klobouk a vlnité vlasy barvy slámy. Zjevně patřily k sobě. Ještě zjevněji do ní ale byl blázen.
Od chvilky, kdy jsem si ho všimla, nebyla jsem schopná už věnovat pozornost vlastně ničemu jinému. Nenápadně, ale vytrvale jsem sledovala jeho pohledy, jeho úsměvy, kterým na kouzle vůbec neubíral fakt, že nepatřily mně.
Ostatně on vůbec nebyl můj typ, potkat ho někde jen tak, v životě bych si jej asi nevšimla. Ale ten pohled, aura, energie, kterou vyzařoval. Jako by náhle v tom voze nebyl než on a ta jeho vyvolená.
Bohužel se mnou nejeli dlouho, přesto jsem je ani po několika dnech nedostala z hlavy. Po dlouhé době mi zase ten mladej blonďáček připomenul, jak může být láska krásná, jaký je zázrak a jak dělá svět i život hezčím.
Vzpomněla jsem si na chvíle, kde jsem i já byla takhle zamilovaná, na chvíle, kdy i na mě se takhle koukal ten kluk s čokoládovýma očima. Na okamžiky, kdy seděl přesně jako ten kluk a když jsem mu chtěla dát pusu, jak na potvoru zrovna přibrzdila tramvaj a odtrhla nás od sebe. Jak jsme se tomu upřímně smáli. A jak o to delší a sladší pak ta pusa byla, když na ni konečně došlo.
Nejsem nešťastná, vlastně jsem neuvěřitelně spokojená, ale ta láska, ty pohledy, úsměvy, ty mi prostě čas od času chybí. Ale ten večer, když jsem šla domů, nechyběly mi. Nevím jak, ale ten kluk na mě přenesl tu svou zamilovanost. Nemilovala jsem sice nikoho, ale milovala jsem. Možná život, možná nikoho a zároveň všechny, možná sebe.
Když o tom tak přemýšlím, asi na tom ani nesejde. Podstatné je to teplo, co se ve mě rozlilo.
Zkrátka, občas fakt platí, že "love is in the air". Stačí se pořádně nadechnout ;)


První půlrok bez něj

18. února 2018 v 15:05 | Eviiik
Dnes je to přesně půl roku, co jsem sledovala, jak se moje srdce roztříštilo na tisíc kousků, které pak ještě člověk, kterého jsem bezmezně milovala, pošlapal snad desetikilovýma gládama. Já tam jen mlčky stála, slzy se mi koulely po tvářích a nevěřeícně koukala na ten prach na zemi. Prach, který býval moje srdce.
Dnes je to přesně půl roku, co se můj život, všechny mé plány, všechny velké změny, ke kterým jsem se v předchozím roce odhodlala, zhroutily jak domeček z karet. A čím více jsem se to snažila zachránit, tím více se mi to sypalo přímo pod rukama.
Už jen matně si pamatuju ten pocit, kdy jsem náhle nevěděla, co budu dělat v příští minutě, hodině, zítra, za týden, natož v delším časovém horizontu. Náhle jsem o svém životě neměla absolutně žádnou představu. Všude bylo jen prázdno. Protože jsem svou budoucnost, celou svou budoucí existenci stavěla kolem něj. A on mě nechával, míchal maltu, nosil materiál, který by mě ani nenapadl. Náhle jsem tak měla pokoj s vitrážovými okny, plánek na malou věžičku, základy zimní zahrady a dvorek plný cihel a spoustu elánu a odhodlání.
V tom ale přišel a všechnu maltu odvezl a cestou mi ještě ukázal všechny ty díry a nedostatky v naší stavbě. Řekl, že není naše, že je moje. Že nestál o vitrážová okna, že věžička je moc malá, že zimní zahrada ho nikdy nelákala a že cihly vůbec nejsou podle jeho představ a maltu, ať si sháním jinde.
Maltu odvezl a cestou ještě pobořil, co se dalo. Nevím, zda úmyslně nebo jen svou typickou neohrabaností, ale náhle jsem koukala, jak mizí, aniž by se jedinkrát ohlídl, a za ním zůstává jen spoušť.
Uteklo půl roku a já posbírala cihly, umíchala cosi, co připomíná maltu, ale úplně životnosti nevěřím a postavila si malý domek. Nemá vitráže, věžička by tam byla k smíchu, zimní zahrada zbytečný luxus. Ale stojí. A postavila jsem ho sama.
Prvních pár dní jsem trávila spoustu času u jednoho z oken - toho, ze kterého jsem viděla na ruinu čehosi, co jsem považovala za sen. Dokázala jsem tam sedět hodiny a koukat, odkud co vypadne, co se rozpadne, co se zhroutí, a plakat.
Časem jsem plakala míň a míň a jednou jsem se rozhodla za to okno postavit truhlík, do kterého jsem vysázela květiny. Jak čas běžel, přistihla jsem se, že z okna koukám míň a míň a když už, tak na to, jak se daří kytičkám.
Občas, když mi nejde večer usnout a jdu se ještě napit, zastavím se na moment u okna a koukám na siluety té zříceniny, která mi měla být mým domovem po zbytek života. Už z ní moc nezbylo, nikdo by už nepoznal, že to měla být zimní zahrada, vitráže jsou už schované pod vrstvou prachu ze suti. Teď už vím, že přijde den, kdy to tam definitivně strhnu, srovnám se zemí, den, kdy přijde někdo, s kým tam postavím něco nového, lepšího, stabilnějšího.
Než se tak stane, možná si vysázím pár dalších truhlíků, namaluju obraz, složím básničku. Než se tak stane, zapomenu, kam jsem založila plány na tuhle vilku, zapomenu na věžičku, abych jednou mohla snít třeba o terase, fontáně či výřice.
Kažopádně světe, chtěla jsem jen, abys věděl, že jsem už zase plná energie, elánu a odhodlání stavět.


Prchavé chvíle štěstí

22. ledna 2018 v 22:36 | Eviiik
Pár týdnů před rozchodem jsem dorazila z práce, kluk, kterého jsem tehdy milovala a hodlala s ním strávit zbytek života, seděl u počítače a ještě pracoval. Já si lehla v obýváku na gauč a čekala, až bude mít čas se mnou a naším psem vyrazit ven.
Naše štěně se na mě tehdy láskyplně vrhlo, cuchala mi vlasy, olizovala na krku, obličeji. Byl to takový útok roztomilosti, který lechtal a hlavně rozesmíval.
Smála jsem se od srdce. Smála jsem se uvolněně. Smála jsem se nahlas. Smála jsem se jako už dlouho předtím ne. Smála jsem se do chvíle než jsem uviděla pohled mého tehdějšího přítele. Chvíli na mě koukal a pak řekl, že s ním se takhle nesměju. Tehdy mě došla slova.
Dnes přišel obdobný útok plný lásky. Jen už jsme více jak 5 měsíců jen my dvě. Bez něj. Zmizel jak pára nad hrncem a nás totálně vymazal ze svého života. A sebe co nejvíc z našeho.
Přesto se v něm dnes zjevil jak stín. A v tom stínu jsem pak náhle uviděla jeho úsměv a jeho vrásky kolem pusy, které mi připomínaly vylepšené ďolíčky a které jsem tak milovala. A vybavila jsem si více než rok staré odpoledne, kdy jsme ještě bydleli v tom jeho krcálku v Holešovicích a jestli jsme něčeho neměli málo, byla to láska. Minimálně jsem si to myslela.
Každopádně to odpoledne jsme strávili snad 2 hodiny tím, že jsme se lechtali, smáli. Sjeli jsme přitom z toho jeho příšerného rozkládacího gauče, přesto jsme se lechtali dál. Na podlaze. Smáli jsme se tak, až nás z toho oba bolelo břicho, žebra, bránice. Bylo nám dokonale. Jsem si jistá, ža kdybych se prohrabala fotkama v telefonu, najdu tam ještě jeho fotku, jak leží na podlaze a předstírá, že se vyčerpáním nemůže ani hnout, přitom se dál směje.
Jak prchavé a všední jsou okamžiky štěstí. Ať si je vyfotíme nebo ne, stejně zmizí. Občas zmizí tak důkladně, že máme skoro pocit, že to byl jen sen.
I já mám teď pocit, že to byl jen sen. Že naše láska, můj pocit štěstí, můj smích, jeho úsměv i jeho objetí, byly jen sen. Někde v telefonu mám fotku, která dokazuje, že se to všechno stalo, ale nechci ji hledat. Možná proto, že ji nechci vidět, možná proto, že mipřijde ztráta času po ní pátrat, možná proto, že se bojím, že tam reálně není a fakt jsem si to celé jen vysnila.


Jak na Nový rok...aneb Moje novoroční předsevzetí

1. ledna 2018 v 17:17 | Eviiik
Nový rok...nevím, jak pro vás, ale pro mě to byl vždycky den bilancování (někdy jsem s tím stihla začít už 31.12.). Myslím, že jsem to odkoukala od své nejlepší kamarádky, která se za uplynulým rokem ohlížela dokonce dvakrát ročně, tedy navíc ještě na svoje narozeniny v červnu. To já nedělám, ale konec roku k tomu prostě svádí.
Letos jsem se rozhodla oslavy téměř vynechat a po letech strávit zase klidného Silvestra doma s rodičema, kteří si jen symbolicky přiťuknou kapkou něčeho slabého a do hodiny po půlnoci jdou spát. Do té doby trávíme večer u filmu a společenských her.
No a já tento rok měla pocit, že tohle je přesně to, co potřebuji. Žádné bujaré oslavy a spousta alkoholu. Upřímně toho jsem si od rozchodu užila už víc než dost, obzvlášť v prosinci. Potřebovala jsem hlavně klid a nic takového neřešit. Od všeho na chvilku utéct a vyčistit si hlavu. Naštěstí maloměsto a byt mých rodičů je pro to skvělým místem.
Bilancování jsem se přeci jen nevyhla. Loni jsem byla na chatě rodiny mého tehdejšího přítele. Kluka, se kterým jsem si malovala naivně budoucnost. Byla to tam taková zimní pohádka a já v té době byla šíleně zamilovaná a vše mi přišlo skoro bez chybičky. Byla jsem fakt slepá a naivní, ale to je vedlejší. O půlnoci jsem si přála, abych s nim slavila i za rok.
Včera jsem seděla na křesle a vzpomněla si na to. A potěšilo mě, když jsem zjistila, že jsem ráda, že tomu tak není. Letos o půlnoci jsem byla obklopena jen pár lidmi, ale připadala jsem si o dost méně sama. Tak to bylo hodně často během našeho vztahu. A dělalo mě to hrozně nešťastnou.
Věřím, že nový rok bude o to lepší. Že jsem díky tomu, jak bolavý pro mě byl rok minulý, zjistila, jak se udělat šťastnou a jak důležité to je. A letos, letos už se tím budu řídit.
Taky jsem si letos po letech dala novoroční předsevzetí, dokonce nejen jedno! A jaká?
  • Přestanu říkat "Není zač." Vždycky je, nějakou námahu mě to přeci stálo a nikdo by to neměl brát automaticky. Proto tuto frázi nahradím výstižnějším: "Rádo se stalo." K tomuto mě inspirovala jedna má velice moudrá a zkušená kolegyně.
  • Budu víc sobecká ve vztazích k opačnému pohlaví - klukům, které jsem kdy měla ráda, bych snesla doslova mmodré z nebe. Hodně rychle si toho přestali vážit a začali to brát jako samozřejmost. A jen ukrajovala ze naplňování svých potřeb, aby oni byli spokojení, což stejně nebyli. Člověk, který neví, co skutečně chce, totiž nikdy není.
    Dnes už vím, že nebudu-li na sebe myslet já, nikdo jiný to za mě neudělá. Takže s odvahou, sílou a odhodláním do toho!
  • Budu šťastná! To zní tak strašně obecně, ale reálně to jde, když chcete. Začněte hledat věci, které vás dělají šťastnými a dělejte je. Hodně to souvisí s předchozím bodem. A u mě štěstí přišlo hned po tom, co jsem právě na to, že bych měla být víc sobecká, přišla. Konečně mám čas dělat věci, které mě vždy lákaly - pořídial jsem si první tetování, chodím na únikovky s partou přátel, necítím se provinile, když se občas celé odpoledne válím u seriálu nebo jej rovnou prospím. A je to tak fajn!
A to je vše. Pro začátek dobry, ne? A co vy? Dali jste si letos taky nějaká předsevzetí?


Vánoční nostalgie

26. prosince 2017 v 23:32 | Eviiik
Nostalgie je mrcha. A Vánoce jsou pro ni něco jako učiněný ráj. Bohužel letos zasáhla i mě. Nelžeme si, byla jsem asi dost snadný cíl. Udeřila již pár dny před svátky, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem přesně před rokem u mých rodičů opečovávala svého milého, kterého skolila horečka. Často jsem u něj seděla a hladila jej dokud neusl. Myslím, že je to jedna z věcí, kterou s klidem vytěsnil z hlavy.
Zítra to taky bude přesně rok, co jsem s ním jela poprvé na tu jejich vyhlášenou rodinnou chatu. Byly jsme tam uprostřed lesa téměř bez internetu skoro dva týdny, spali na dřevěné rozvrzané posteli a každá intimní chvilka byla takový malý, ale o to intenzivněji prožitý zázrak. Teď je zázrak, když se při vzpomínce na to svoje rok staré štěstí nerozpláču.
Někdy mi přijde, že jsem to před rokem ani nebyla já, jak jiná si připadám. Na jednu stranu o dost silnější, ale na druhou zase o dost větší skeptik. Ztratila jsem zase kopu ideálů a to, že jsem schopná si vyhlédnout kluka jen jako kamaráda a mmožná jednou na pobavení, mě v tom dost silně usvědčuje. Měsíc co měsíc od rozchodu jsem v tom horší...
Moji rodiče již pro změnu zjevně došli k názoru, že 4 měsíce po rozchodu je ideální doba na to, abych si našla někoho jiného, takže se mě oba nezávisle na sobě vyptávají na randění a od maminky se mi samozřejmě dostalo i rady, abych nebyla tolik vybíravá. Ano mami, vezmu si to k srdci a skočím hned po příštím klukovi typu "štěně se separační úzkostí". Ten mě samozřejmě nikdy neopustí a možná mi bude i aportovat. Díky, ale kupodivu nechci.
Někdy mám pocit, že další první rande už prostě nedám. Někdy mám pocit, že žádné další rande nedám. Je to tak strašně vyčerpávající a nepřináší to žádné výsledky. Pojďme klábosit o tom, kde pracuju a co ráda dělám ve volném čase, o tom, jak miluju svého psa, pojďme se bavit o Tvé práci a Tvých koníčkách. Budu milá jako vždy, ale pravděpodobně mě po chvilce přestaneš bavit, ale ze setrvačnosti to ještě chvíli vydržím, než si vymyslím důvod, proč nejdýl po 2 hodinách jít domů. No a pak se budu modlit, aby i Tobě došlo, že to rande stálo za prd. Ne my dva jednotlivě, my jsme oba fajn, ale dohromady ne. Prostě ne, to snad musíš vidět. Ale nevidíš a já to nechápu a jemně se Ti to snažím naznačit. Stejně si ale připadám jako stvůra a sama už pochybuju o tom, zda nejsem náročná.
Ale nejsem. Vzpomínám si, že těsně po rozchodu jsem měla i fajn první rande a skvělá druhá rande. Tak skvělá, až se mi z toho jedny modry oči propálily nesmazatelně asi až do srdce a pravděpodobně je odtama již nikdy nedostanu. Možná o to víc mě to randění nebaví. Zase jsem díky tomu našla fajn kluka, se kterým to nevyšlo, protože zjevně zase vlastně vůbec netuší, co chce. Já možná taky ne, ale aspoň si to umím přiznat a nebudu řádit jak saň, když mi to někdo řekne.
Nevím, ano, vím, že nevím, co chci. Ale zaručeně poznám, co nechci, takže když nechci druhé rande, tak tím jsem si jistá. Možná když budu zase chvilku vylučovat, co nechci, objeví se, co chci. Kéž by se tak stalo dřív, než mi fakt dojdou síly a já to vzdám.
Říká se, že láska přijde, když to nejmíň čekáte. Věřte ale, že já jsem schopná se dostat do stavu, kdy i té lásce zabouchnu před nosem, jak málo ji čekám a jak moc mám už po krk všech těch kolem, co mě jen zdržují od něčeho smysluplného.
A tak se zase zhluboka nadechnu (možná si spíš povzdechnu), do konce roku nechám randění u ledu a pak zase statečně vyrazím do boje - že by jedno z novoročních předsevzetí? :) Ono mě tam někde to štěstí čeká, určitě, jen by se už mohlo přestat schovávat...


Puzzle

19. prosince 2017 v 21:43 | Eviiik
A tak tak stojím v kuchyni, připravuju si večeři a snažím se znovu nerozplakat. Snažím se tvářit, že mi nechybíš. A pak mi dojde, že mi vážně nechybíš. Že to, co mi chybí je my. To, co mi chybí, je ten pocit, co jsem v sobě měla, když jsem mohla říkat my. Když jsem mohla říkat, že Tě miluju. Že Tě mám. Když si to samé říkal Ty o mě. Když ses tak choval.
Snažím se být silná, ale stejně se o chvilku později rozpláču. Pláču, protože cítím beznaděj. Pláču, protože cítím prázdnotu. Pláču, protože mám pocit, že mi něco chybí. Pláču, protože mám pocit, že chybí kus mě samé, ale já netuším, jak to zaplnit.
Připadám si jako puzzle, kterému chybí kus v prostřed. Asi je v jiné krabičce. Kdysi jsem měla pocit, že tu krabičku máš Ty. Už jsem se cítila skoro kompletní, když v tom se to celé začalo zase sypat. A tak hledám dál. Otevírám krabičku po krabičce.
Některé zjistím na první pohled, že nejsou ty pravé, v jiných se přehrábnu, pár jsem jich už dokonce vysypala, abych na dílky mrkla důkladněji. Asi ze tří jsem pak pár dílků vzala a zkoušela, zda do skoro kompletního puzzle nepasují. Chvilkama to vypadalo i docela slibně, ale pak se ukázalo, že to taky nejsou ony...
Připadám si už dostt unavená, přesto hledám, protože bez toho nebudu nikdy kompletní. A být kompletní je to, po čem toužím ze všeho na světě nejvíc. Protože už jsem tomu byla tak blízko, že skoro vím, jaké to je. A nic míň mi už nestačí a nikdy nebude.
Jsem nekompletní, proto hledám dál, ač už tak tak pletu nohama a chvílema ztrácím naději. Někde ta krabička ale je. Věřím v to a tak hledám dál. Otvírám krabičku po krabičce. Usmívám se na kluky, kteří se smějí na mě, randím a před každým dalším polibkem zavírám oči ve víře, že prsty nahmatám první z chybějících dílků.


"Užívej si single života..."

15. prosince 2017 v 19:41 | Eviiik
Byl pátek večer a ona za sebou měla nejhorší rande v životě. V duchu slyšela kolegyni říkat: "No jo, to jsou ty vaše tinder rande..." a v tomto případě jí musela dát za pravdu. Při chatování se nezdálo, že ví vše nejlíp, všude byl, všechno slyšel a viděl. Naživo ale po většinu večera zadržovala smích. Ne proto, že by byl tak zábavný, ale celé jí to přišlo až tak absurdní.
Jediný důvod, proč neutekla, bylo, že se pak domluvila na pivo s kamarádem své kolegyňky, který se jí líbil od první chvíle. Byl vizuálně kluk jejích snů a ona se dříve toho dne rozhodla, že pro jednou nehodlá být slušná a zdrženlivá holka, protože to byla doteď a život je na to moc krátký.
Když došla do rychlého občerstvení, kde ji čekal, zatímco jedl, hned se jí nálada zvedla. I zatímco seděl u stolu, vyniklo, jak je vysoký a má široká ramena. V kombinaci s tmavými vlasy, tmavými oči, několikadenním strništěm a opálením, které mu ještě z léta nezmizelo, věděla, že on je přesně to, co dnes chce.
Večer s ním byl dlouhý, ale neuvěřitelně zábavný, ač se přesouvali z podniku do podniku, protože dlouho nemohli najít místo v žádném podle jejich gusta. I tak se stále smáli, stále si měli co říct a ona postupně zjišťovala, že nejenže skvěle vypadá, ale taky je skvělý, zajímavý a tak vůbec. Taky ale věděla, že je holkař, hroznej holkař. Nevadilo jí být jednou z mnoha. Ne pro ten večer. Ale nechtěla být další, které tímto zlomí srdce. A taky si nemohla dovolit si jej nechat znovu, navíc v tak krátké době, zlomit.
Když se víceméně bezmyšlenkovitě rozhodli vydat k ní domů, bylo už dávno po půlnoci a oba byli ve veselé náladě, díky které se rozhodli nečekat několik minut na noční tramvaj, ale vydat se z centra do Holešovic pěsky. Cesta se ten večer zdála o dost kratší a čerstvý vzduch jim trochu pročistil hlavu. Stejně si u ní ale na uvítanou dali panáka domácí slivovice z její rodné Moravy, na kterého jej pozvala, a navzdory všemu, co čekala, si pustili film. A ona jen dál zjišťovala, že je mnohem zajímavější, než vůbec tušila. Mnohem zajímavější, než si chtěla přiznat. Dokonce mu tyto své úvahy přiznala a on se tvářil dotčeně, protože z toho vyvodil, že o něm neměla nejlepší mínění. Ona ho jen nechtěla začít mít ráda. Její obranný reflex.
Povídalo se jim tak dobře, že po chvíli film nedával smysl a když se za moment poprvé za večer políbili, přestala dávat smysl i hudba. Byl to nejlepší první sex s jakýmkoli klukem. Upřímně to byl její nejlepší sex vůbec. Až jí to skoro vyrazilo dech. Stejně jako to, jak dobře se jí vedle něj usínalo a spalo. Celou noc v jeho těsném objetí.
Po probuzení se spolu chvíli smáli, zopakovali si to, co se jim v noci tak zalíbilo a vyhodnotili, že je čas se rozloučit. Posbírala se a se svým psem jej doprovodila na tramvaj. Krátce ji políbil na rozloučenou a odjel.
Ani se za vzdalující se soupravou neohlídla a zmizela za rohem. Ač věděla, že to nebude mít pokračování, měla úsměv na rtech. Možná měl ten modrooký rozumbrada, který nedávno zmizel z jejího života, pravdu. Má si užívat single života. Byla na sebe hrdá, že konečně pochopila, jak na to.


Kam dál