Říjen 2017

Princ

26. října 2017 v 21:58 | Eviiik
Její vlak pomalu dojížděl do cíle. Zhluboka se nadechla, když zahlédla první dominanty Prahy, kterou už léta nesnášela. V duchu se proklela, že na tohle vůbec přistoupila. Koho to vůbec napadlo jako první? Ji nebo ho? Jasně, byl to fajn a milej kluk a bývali i dobří přátele, ale viděla jej naposledy před půl rokem a to jen na krátkou kávu a předtím věčnost ne. Jasně, hodně si teď psali a svěřovali se přes chat jeden druhému, ale co když si osobně nebudou mít co říci, co když bude řeč váznout? Čtyři dny jsou přeci jen dlouhá doba… … Další hluboký nádech, který jí měl dodat odvahy a vystoupila z vlaku. On už tam stál. Stejně usměvavý jako jej znala, se stejnou pozitivní energií zářící všude kolem jako si jej pamatovala. Obratem jí vytrhl z ruky tašku a podotkl, že se o ni těch pár dní postará jako o princeznu. Usmála se, protože, ač to nebrala vážně, přišlo jí to milé. … Zůstala sama v tom jeho malém krcálku, sanitka, která jej vezla na šití, zrovna odjela a ona kolem sebe měla kaluže krve. Zdálo se to jako zlý sen. První večer v Praze a on se nechtěně málem podřezal při rozbalování nového nože. Přišel další hluboký nádech. Kolikátý už ten den? Další, který jí měl dodat odvahu a udržet alespoň trochu chladnou hlavu. Rozhodla se pustit do vytírání, to by ji snad mohlo zaměstnat. A měla pravdu, drhnutí kachliček skvěle čistilo i mysl. … Když mu otevírala dveře od starého bytového domu, ve kterém bydlel, celá se ještě třásla. Těžko říct, zda ještě strachy, únavou nebo vzrušením z toho, že je konečně relativně v pořádku zpátky. Když jej objala, srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Pevně jej stiskla, stejně jako on ji. Měla chuť jej políbit, ale bála se, k smrti se bála, že by tím pokazila jejich mnohaleté přátelství, takže jej jen o kousek pevněji stiskla. … Druhý den ji vzal na její přání do nákupáku. Byli veselí a spokojení, zjevně na první pohled sehraná harmonická dvojka, takže je prodavačka v parfumerii, kam si šel odhodlaně vybrat svůj první parfém, považovala za pár, což je oba pobavilo. Na eskalátorech jej pak spontánně s hravým, zároveň však stydlivým úsměvem chytla za ruku. Ani nevěděla proč, ale v tu chvíli se to zdálo jako ta nejsprávnější věc. On jí na oplátku věnoval ten svůj kouzelný úsměv, kdy se mu ve tvářích udělaly ty jeho vrásky připomínající ďolíčky, které se jí vždy tak líbily. … Dny plynuly jako voda, jeden skvělejší než druhý a tyto dny střídaly noci plné dlouhých upřímných rozhovorů. Náhle tu byl poslední společný večer, který měli strávit na divadelním představení na Pražském hradě. Čert ví, zda byla tenkrát ve tmě Praha tak nádherná jako si dodnes pamatuje, nebo si nechala dojem zaslepit tím, jak jí bylo krásně, ale v životě jí tato metropole nepřišla tak kouzelná jako tehdy. Celé představení si vzájemně tiskli ruce a domů se prošli kolem Vltavy a on každou vhodnou chvíli využil k tomu, aby ji líbal na ruce a ona měla co dělat, aby se neztratila v jeho čokoládově hnědých očích s krásnými hustými a dlouhými černými řasami a poté i v jeho náručí. Odolávala tak dlouho, až se tomu sama divila, ale v jeho bytě už jeho kouzlu podlehla a na chvíli úplně umlčela jak svou intuici, tak zásadu si nezačínat se svýmikamarády. Vždy ho měla za hrozně milého a zábavného, ale taky nesmírně nezodpovědného kluka, ale za těch pár dní nabyla dojmu, že se v něm v tomto ohledu zmýlila.
A tak s prvním polibkem odhodila všechny zábrany a dovolila si s ním ztratit hlavu. Dovolila si ztratit hlavu na celou noc, ze které naspali asi hodinku.
...
Ráno ji doprovodil na vlak a oba, on nahlas a ona ve své hlavě, litovali, že si koupila jízdenku zpět už na ráno.
Na peróně se rozloučili vášnivým polibkem a ona nastoupila do vlaku.
Netušila, co to znamená, jsou ještě přátelé? Jsou něco víc? Uvidí se ještě? Bude to pokračovat? Nějak jí to bylo jedno. Bylo jí fajn a to bylo hlavní.
A tak nechala sluníčko, aby ji přes sklo hřálo na tělě a s úsměvem na tváři spokojeně usla.



Největší strach

26. října 2017 v 21:41 | Eviiik
Bylo jí čerstvých 27 a nejvíc na světě se bála samoty, bála se, že to znamená život bez lásky. Nebylo divu, nebyly to ani tři měsíce, co se s ní rozešel kluk, se kterým hodlala strávit zbytek života. Kluk, kvůli kterému hodila vše za hlavu a přestěhovala se za ním. Jen aby mohli být spolu.
Teď to bylo všechno pryč, všechna láska, všechny sny, naděje, vše. Seděla sama v malém pokoji, kam se jí kromě skříně a velké postele vešel už jen pelíšek pro jejího psa. Pro psa, který býval jejich. Teď na něj zůstala sama.
Připadala si tak zraněná a ač jí vlastně tenhle kluk už ani nechyběl, stále cítila tu bolest. Cítila ji na prsou, cítila, jak jí tlačí slzy do očí, cítila, jak ji nutí od sebe tolik lidí odhánět.
Stejně jako od sebe odehnala ho. Toho nového milého a chytrého kluka, co se objevil na obzoru. Uměl to s ní skvěle. Vždy přesně věděl, kde se jí dotknout, jak se na ni podívat, co říct. Věděl, kdy nerozhodně tápala, v takových chvílích zavelel a byl si vědom toho, že je mu za to vděčná.
Přesto v jeho chování stále hledala náznaky toho, že ji nemá rád, že je pro něj jen jedna z mnoha, že pro něj možná neznamená vlastně vůbec nic. A čím víc hledala, tím víc toho viděla a tím víc on vzdával to, aby jí dokazoval opak, až si připadala v jeho očích naprosto bezvýznamná. A to nemohla dopustit. Nemohla dopustit, aby se tak kvůli někomu znovu cítila, protože se bála, že tentokrát už by to nemusela zvládnout.
Tak moc se bála, že ji opustí a tím jí ublíží, až to byla ona, kdo jej opustil, kdo mu ublížil, kdo ublížil jim oběma.
Tvrdila, že se bojí, že jí někdo znovu ublíží. Tvrdila, že to už nedovolí. A držela se toho tak odhodlaně, až nejvíc ublížila sama sobě vlastně ona sama.
A teď jen rezignovaně seděla na posteli, na které před 48 hodinama ležela s ním, a tvářila se, že je v pohodě. Tvářila se, že se nebojí, že už jej nikdy neuvidí. Tvářila se, že se vlastně nejvíc ze všeho na světě nebojí samoty, ale toho, že si ji způsobí sama a zbytečně. Ona a její bolavé srdce. Tvářila se, že největší strach nemá vlastně sama ze sebe, ač někde hluboko uvnitř věděla, že to tak je.


Modroočko

26. října 2017 v 21:25 | Eviiik
Scházela dolů po schodech a zdálky viděla přes dveře jeho siluetu v hnědé koženkové bundě, která mu přidávala na takové nenucené originalitě. Stál tam jako obvykle jako by se jej to ani netýkalo. Jako by na ni ani nečekal.
Působil stejně jako to první odpoledne, kdy se setkali. Tiše a nenápadně, přitom mile, ale ona už věděla, jak zajímavý ve skutečnosti je.
Když otevřela, vešel s takovou samozřejmostí dovnitř, ani se neusmál…ta jeho kamenná tvář, jen v očích se mu lehce, skoro neznatelně něco zalesklo. Tak neznatelně, že si ani nebyla jistá, zda si to jen nevymyslela.
Cestou do schodů prohodil pár lehce jízlivých poznámek, které mu obdobně vrátila. Uvažovala, zda za tím stejně jako ona skrývá zájem, jen je taky tak zraněný, že to neřekne na rovinu. Uvědomovala si, že je to možné, protože o jeho předchozím vztahu věděla už tolik, aby si dovolila dělat takové závěry.
V duchu jeho bývalku proklela. V duchu proklela i svého bývalého. Pokud má pravdu, ubližují si teď ti dva jen kvůli nim. Kvůli šrámům, které na nich zanechali.
V předsíni se hbitě zul a pokusil se jí dotknout, marně. Byla nervózní z toho, co měla v plánu. Náhle ji opouštěla všechna odvaha a odhodlání, které několik dní přiživovala právě v obavě, že jí v osudnou chvíli budou chybět.
Odložil si batoh a bundu a objal ji kolem pasu. Jeho polibky přerušila až její nabídka masáže jeho bolavého krku, kterou mu dříve toho odpoledne slíbila.
Naivně doufala, že si během ní v hlavě zase dodá odvahu uskutečnit svůj plán. Čím víc se o to však snažila, tím více pochybovala, že to vůbec kdy byl dobrý nápad.
Když o několik chvil později měli sex, stejně skvělý jako obvykle, smiřovala se ve chvilkách jasné mysli s tím, že její plán vzal za své. Čím bližší si však byli při čas sexu, čím častěji se ztratila v jeho modrých očích, tím dál si jej potřebovala držet v momentě, kdy si spokojeně lehl vedle ní.
Aniž by si to v první moment uvědomila, objala pevně polštář, který jí sloužil jako mentální zeď. Jako pomyslná hranice mezi nimi, která je zase měla oddělit. Přesně tak, jak to kdysi původně zamýšlela. A ač někde hluboko věděla, jak moc sama sobě lže, držela se té myšlenky stejně pevně jako právě toho polštáře.
Snad nikdy předtím se nebavili po sexu tak osobně. Respektive snad nikdy předtím se tolik nezajímal, tolik sám nemluvil jako toho večera. Už se nikdo nedozví, zda cítil něco viset ve vzduchu či to byla jen náhoda. Jí to přišlo až ironické.
Každopádně čím víc se snažil, tím víc si nabíhal a vracel jí odhodlání a ona čím dál jasněji narážela na svůj plán a s pro sebe vlastní neúnavností se k němu vracela. Využila výčitky, že od něj bydlí daleko k tomu, aby jej popostrčila si najít milenku, co mu bude bydlet blíž, a když promluvil o dovolené, díky které se měl, aniž by to věděl, prodloužit čas, kdy se určitě neuvidí, chytla se toho jako buldok a už se nepustila.
Řekla, jak moc jí nevyhovuje vidět jej dvakrát do měsíce a on jí vmetl její jízlivost, když si v mezičase psali. Jasně si uvědomovala ironii toho, že se dostali do začarovaného kruhu a místo, aby z něj vystoupili, tiše v něm setrvali.
Když se oblíkal, poprvé se nenabídla, že jej se svým psem vyprovodí na tramvaj. Jiného výsledku nedosáhl ani když se jí optal, zda s ním nepůjde. Prve tomu ani nevěřil a myslel, že mu to dělá na truc, což si myslel i o spoustě dalších věcí. Mylně. Z toho už dávno vyrostla.
Aby zdůraznila, že je skutečně konec, popřála mu hezkou dovolenou, která jej čekala skoro za 6 týdnů a stejně tak následné vánoce. On jí nový rok a velikonoce a ona mu popřála k únorovým narozeninám. Z jeho úst to znělo dost ironicky a výsměšně. Jako by jí před očima třásl kalendářem s tučným nápisem "říjen".
Ale ona se tvářila neoblomně. Tvářila se tak i v momentě, kdy stál oblečený ve dveřích jejího pokoje, zatímco ona stále nahá seděla na posteli. Neoblomily ji ani nezvykle vřelé polibky na rozloučenou, kterými ji o pár momentů dřív zahrnul, ani jeho zmatený pohled, ač měla na chvíli zase pocit, že v jeho očích vidí strach a zmatení. V jeho modrých očích, ve kterých by se dokázala nadobro ztratit.
V duchu děkovala, že sedí, protože by se jí z něj asi jinak podlomila kolena, ale tvářila se odhodlaně a nehla se až do chvíle, kdy uslyšela, jak za sebou zavřel dveře od bytu, kde bydlela.
Věděla, že jej teď dost pravděpodobně viděla naposledy, že to byly poslední polibky, co od něj kdy dostala. Stejně tak věděla, že to je vlastně to, co chtěla tolik dní. Náhle ale nevěděla, zda je to vážně to, co ji udělá šťastnou.
Už to ale udělala a on byl pryč. Možná navždy. Dost určitě navždy.
Zhluboka se nadechla a zvedla se, aby si udělala čaj.