Říjen 2017

Největší strach

26. října 2017 v 21:41 | Eviiik
Bylo jí čerstvých 27 a nejvíc na světě se bála samoty, bála se, že to znamená život bez lásky. Nebylo divu, nebyly to ani tři měsíce, co se s ní rozešel kluk, se kterým hodlala strávit zbytek života. Kluk, kvůli kterému hodila vše za hlavu a přestěhovala se za ním. Jen aby mohli být spolu.
Teď to bylo všechno pryč, všechna láska, všechny sny, naděje, vše. Seděla sama v malém pokoji, kam se jí kromě skříně a velké postele vešel už jen pelíšek pro jejího psa. Pro psa, který býval jejich. Teď na něj zůstala sama.
Připadala si tak zraněná a ač jí vlastně tenhle kluk už ani nechyběl, stále cítila tu bolest. Cítila ji na prsou, cítila, jak jí tlačí slzy do očí, cítila, jak ji nutí od sebe tolik lidí odhánět.
Stejně jako od sebe odehnala ho. Toho nového milého a chytrého kluka, co se objevil na obzoru. Uměl to s ní skvěle. Vždy přesně věděl, kde se jí dotknout, jak se na ni podívat, co říct. Věděl, kdy nerozhodně tápala, v takových chvílích zavelel a byl si vědom toho, že je mu za to vděčná.
Přesto v jeho chování stále hledala náznaky toho, že ji nemá rád, že je pro něj jen jedna z mnoha, že pro něj možná neznamená vlastně vůbec nic. A čím víc hledala, tím víc toho viděla a tím víc on vzdával to, aby jí dokazoval opak, až si připadala v jeho očích naprosto bezvýznamná. A to nemohla dopustit. Nemohla dopustit, aby se tak kvůli někomu znovu cítila, protože se bála, že tentokrát už by to nemusela zvládnout.
Tak moc se bála, že ji opustí a tím jí ublíží, až to byla ona, kdo jej opustil, kdo mu ublížil, kdo ublížil jim oběma.
Tvrdila, že se bojí, že jí někdo znovu ublíží. Tvrdila, že to už nedovolí. A držela se toho tak odhodlaně, až nejvíc ublížila sama sobě vlastně ona sama.
A teď jen rezignovaně seděla na posteli, na které před 48 hodinama ležela s ním, a tvářila se, že je v pohodě. Tvářila se, že se nebojí, že už jej nikdy neuvidí. Tvářila se, že se vlastně nejvíc ze všeho na světě nebojí samoty, ale toho, že si ji způsobí sama a zbytečně. Ona a její bolavé srdce. Tvářila se, že největší strach nemá vlastně sama ze sebe, ač někde hluboko uvnitř věděla, že to tak je.


Modroočko

26. října 2017 v 21:25 | Eviiik
Scházela dolů po schodech a zdálky viděla přes dveře jeho siluetu v hnědé koženkové bundě, která mu přidávala na takové nenucené originalitě. Stál tam jako obvykle jako by se jej to ani netýkalo. Jako by na ni ani nečekal.
Působil stejně jako to první odpoledne, kdy se setkali. Tiše a nenápadně, přitom mile, ale ona už věděla, jak zajímavý ve skutečnosti je.
Když otevřela, vešel s takovou samozřejmostí dovnitř, ani se neusmál…ta jeho kamenná tvář, jen v očích se mu lehce, skoro neznatelně něco zalesklo. Tak neznatelně, že si ani nebyla jistá, zda si to jen nevymyslela.
Cestou do schodů prohodil pár lehce jízlivých poznámek, které mu obdobně vrátila. Uvažovala, zda za tím stejně jako ona skrývá zájem, jen je taky tak zraněný, že to neřekne na rovinu. Uvědomovala si, že je to možné, protože o jeho předchozím vztahu věděla už tolik, aby si dovolila dělat takové závěry.
V duchu jeho bývalku proklela. V duchu proklela i svého bývalého. Pokud má pravdu, ubližují si teď ti dva jen kvůli nim. Kvůli šrámům, které na nich zanechali.
V předsíni se hbitě zul a pokusil se jí dotknout, marně. Byla nervózní z toho, co měla v plánu. Náhle ji opouštěla všechna odvaha a odhodlání, které několik dní přiživovala právě v obavě, že jí v osudnou chvíli budou chybět.
Odložil si batoh a bundu a objal ji kolem pasu. Jeho polibky přerušila až její nabídka masáže jeho bolavého krku, kterou mu dříve toho odpoledne slíbila.
Naivně doufala, že si během ní v hlavě zase dodá odvahu uskutečnit svůj plán. Čím víc se o to však snažila, tím více pochybovala, že to vůbec kdy byl dobrý nápad.
Když o několik chvil později měli sex, stejně skvělý jako obvykle, smiřovala se ve chvilkách jasné mysli s tím, že její plán vzal za své. Čím bližší si však byli při čas sexu, čím častěji se ztratila v jeho modrých očích, tím dál si jej potřebovala držet v momentě, kdy si spokojeně lehl vedle ní.
Aniž by si to v první moment uvědomila, objala pevně polštář, který jí sloužil jako mentální zeď. Jako pomyslná hranice mezi nimi, která je zase měla oddělit. Přesně tak, jak to kdysi původně zamýšlela. A ač někde hluboko věděla, jak moc sama sobě lže, držela se té myšlenky stejně pevně jako právě toho polštáře.
Snad nikdy předtím se nebavili po sexu tak osobně. Respektive snad nikdy předtím se tolik nezajímal, tolik sám nemluvil jako toho večera. Už se nikdo nedozví, zda cítil něco viset ve vzduchu či to byla jen náhoda. Jí to přišlo až ironické.
Každopádně čím víc se snažil, tím víc si nabíhal a vracel jí odhodlání a ona čím dál jasněji narážela na svůj plán a s pro sebe vlastní neúnavností se k němu vracela. Využila výčitky, že od něj bydlí daleko k tomu, aby jej popostrčila si najít milenku, co mu bude bydlet blíž, a když promluvil o dovolené, díky které se měl, aniž by to věděl, prodloužit čas, kdy se určitě neuvidí, chytla se toho jako buldok a už se nepustila.
Řekla, jak moc jí nevyhovuje vidět jej dvakrát do měsíce a on jí vmetl její jízlivost, když si v mezičase psali. Jasně si uvědomovala ironii toho, že se dostali do začarovaného kruhu a místo, aby z něj vystoupili, tiše v něm setrvali.
Když se oblíkal, poprvé se nenabídla, že jej se svým psem vyprovodí na tramvaj. Jiného výsledku nedosáhl ani když se jí optal, zda s ním nepůjde. Prve tomu ani nevěřil a myslel, že mu to dělá na truc, což si myslel i o spoustě dalších věcí. Mylně. Z toho už dávno vyrostla.
Aby zdůraznila, že je skutečně konec, popřála mu hezkou dovolenou, která jej čekala skoro za 6 týdnů a stejně tak následné vánoce. On jí nový rok a velikonoce a ona mu popřála k únorovým narozeninám. Z jeho úst to znělo dost ironicky a výsměšně. Jako by jí před očima třásl kalendářem s tučným nápisem "říjen".
Ale ona se tvářila neoblomně. Tvářila se tak i v momentě, kdy stál oblečený ve dveřích jejího pokoje, zatímco ona stále nahá seděla na posteli. Neoblomily ji ani nezvykle vřelé polibky na rozloučenou, kterými ji o pár momentů dřív zahrnul, ani jeho zmatený pohled, ač měla na chvíli zase pocit, že v jeho očích vidí strach a zmatení. V jeho modrých očích, ve kterých by se dokázala nadobro ztratit.
V duchu děkovala, že sedí, protože by se jí z něj asi jinak podlomila kolena, ale tvářila se odhodlaně a nehla se až do chvíle, kdy uslyšela, jak za sebou zavřel dveře od bytu, kde bydlela.
Věděla, že jej teď dost pravděpodobně viděla naposledy, že to byly poslední polibky, co od něj kdy dostala. Stejně tak věděla, že to je vlastně to, co chtěla tolik dní. Náhle ale nevěděla, zda je to vážně to, co ji udělá šťastnou.
Už to ale udělala a on byl pryč. Možná navždy. Dost určitě navždy.
Zhluboka se nadechla a zvedla se, aby si udělala čaj.