Listopad 2017

Mizernej čtvrtrok

22. listopadu 2017 v 1:31 | Eviiik
Uvažuju, kolik toho jeden člověk snese v jediném kvartálu. Doufám, že to byl skutečně jen špatnej čtvrtrok, protože pokračovat takto dál byl už asi nevydržela.
Vše začalo prvním rozchodem. Opustil mě kluk, se kterým jsem myslela, že to bude do konce života. Nebo já to alespoň tak plánovala, on o naší budoucnosti zjevně jen mluvil.
Nechal mě na nádraží. -Chodím tama pokaždé, když někam cestuji. Stejně jako kolem tiskárny, kde vytiskl lístky do divadla, po kterém jsem mu totálně propadla. Začátek konce. Konce mě. Konce ho. Konce našeho dlouholetého přátelství.
Nikdy jsem si tak bolestným rozchodem neprošla. Je pravda, že on byl moje první tak velká láska, ale stejně. Tolik zloby a nenávisti, které se mi od něj dostalo. Později tolik lhostejnosti, která bolela a bolí snad ještě víc. Jako bychom se snad nikdy ani nemilovali. Jako bychom jeden pro druhého nikdy neznamenali víc než vlastní život. Nevím, jak on, ale já ho milovala. Milovala jsem jej tak jako nikoho na světě. Milovala jsem jej víc než samu sebe, víc než vlastní život, který bych za něj položila. A náhle se mi díval do očí a tvrdil, že to nic neznamená. Snad ani nikdy neznamenalo.
Na krku mi zůstal společný pes a já musela z bytu. Moje jméno ve smlouvě totiž prý nic neznamenalo. To nevadí. Bolí mě to, že moje jméno, že já jsem náhled nic neznamenala pro něj.
Ukvapené stěhování (neměla jsem na výběr) do malého pokoje, který býval kuchyní, skříň, co kdysi bývala špajzem a smradlavé okolí plné opilců mě asi bolí míň než to, že jsem ztratila toho, na kom mi tak moc záleželo.
Rozhodla jsem se z toho rychle vyléčit v náručí jiných, resp. jiného...vybrala jsem si však zjevně toho nejhoršího, protože po čase jsem se s ním cítila stejně mizerně, bezváznamně a bezcenně jako poslední měsíce s mým bývalým. Skončit to bylo nevyhnutelné, ač to byla další rána. Další velká rána a já si skoro po 3 měsících připadala opět zraněná a celá bolavá.
A pak druhý den přišla další obrovská rána - smrt babičky. Babička...říkavala mi, že jsem její sluníčko. Splnila mi skoro každé přání na světě. Skoro každé kromě těch nejdůležitějších, kterénás nejdřív načas, další pak navždy oddělilo.
Nikdy, ač mi to trhalo i jako malé srdce, nedokázala mou sestru milovat ani z poloviny tak, jako mě. Obě její krve. Jedna bez druhé jsme nedaly do určitého věku ani ránu. Ona mi coby starší sestře stále po boku. Přesto pro každou z nás měla jiné měřítko. Přesto každé dávala nepoměrně lásky.
Druhou ránou byl pak rozvod s mým dědečkem. Kdo se bavil s ní, byl její nepřítel. Tak upadla do nemilosti i její dcera s manželem - moji rodiče. Po letech se mi podařilo můj a trochu i sestřin vztah s ní slepit, aby se o pár měsíců později rozpadl nadobro a do kvůli na první pohled logické prosbě - aby před námi nemluvila sprostě o našem dědečkovi.
Toho dne jsem nadobro přestala být její sluníčko. Už jsem snad ani nebyla její vnučka. U mi nikdy nepopřála k svátku, narozeninám, na moje přání ani neodpověděla.
Znovu jsem ji viděla už jen jako stín mojí babičky. Pryč byla ta elegantní paní, kterou jsem obdivovala. Zůstala troska, co si pitím zničila zdraví a mysl. Paní, co mě většinu času ani nepoznávala. Paní, která časem zapomněla i kdo je ona sama.
V úterý 14.11.2017 stín této kdysi duchem velké dámy odešel navždy. O necelý týden později jsem seděla na jejím pohřbu a poslouchala cizího muže mluvit o tom, že mám její duši odpustit vše, co se jí zaživa nepodařilo.
Se slzama v očích jsem si jasně uvědomovala, že jsem to udělala už dávno. Ale odpustila ona mě?


Husa

13. listopadu 2017 v 21:01 | Eviiik
Věděla, že to takhle dopadne, věděla, že si natluče nos, věděla, že to nezvládne a věděla, že to bude ona, koho to bude bolet. Přesto do toho šla. Říká se, že lepší je to zkusit, než si něco nechat utéct mezi prsty ze strachu, že se spálíte. Většina spálenin se totiž zahojí.
A tak seděla na posteli a plakala, protože se popálila asi víc, než si byla ochotna přiznat a po čertech ji to bolelo.
Furt naivně doufala, že napíše, že tak, jak četla v některých jeho gestech, některých činech, slovech i pohledech, tak mu na ní záleží. Hlava se jí to snažila vehementně vyvrátit, ale marně. Srdce stále doufalo, protože se bálo, že když se vzdá i toho zbytku naděje, tak pukne.
Není divu, nebyly to ani tři měsíce, co ji opustil kluk, se kterým chtěla strávit zbytek života a teď byl pryč i ten, co jí měl pomoct se přes to dostat. Pomohl, ale kdo jí teď pomůže se dostat přes něj?
Seděla na posteli s očima rozmazanýma od pláče a její odrostlé štěně, které si pořídila s tou její "životní" láskou a které zbožňovalo i toho modrookého kluka, co se už taky neukáže, ji v marné snaze utešit ji, dloubalo čumákem do zad.
Věděla, že pokud si jej vezme do náruče, rozpláče se znovu, a tak dál seděla a snažila se tvářit, že to přejde. A až to přejde, tak se konečně zvedne, pověsí to prádlo v pračce a bude se zase tvářit, že se nic nestalo. Bude zase žít, jako by si to štěně nepořídila s klukem, kterého milovala víc než vlastní život, jako by v těch peřinách neležel ještě před pár dny další, který ji jedním pohledem dokázal dostat do kolen.
Na moment si přála být jednou z těch moderních holek, které nechápala. Tou, která si dokáže do postele dovézt skvělého kluka a citově se neangažovat. Ale ona byla husa, husa, kterou ještě teď ve vzpomínkách hřály jedny hnědé oči a z jedněch modrých se jí točila hlava.
Uvažovala jako už mnohokrát předtím, že se do téhle doby asi nehodí. Uvažovala, zda někdy bude zase šťastná. Uvažovala, zda někdy bude skutečně šťastná...


Láska je vždy navždy

12. listopadu 2017 v 1:58 | Eviiik
Můj bývalý mi po rozchodu, když jsme spolu ještě alespoň trochu komunikovali, neustále předhazoval, že ví, že jej nenávidím. Upřímně nevtuším, kde a jak na to přišel, protože vím jistě, že jsem mu to nikdy neřekla, ani nenapsala. "Nenáviděla" jsem jej jen asi dva dny, kdy jsem ale byla ve stavu, kdy mi tato "nenávist" měla pomoci k tomu, abych jej milovala alespoň o kousek míň a dokázala se smířit s tím, že už není a nebude součástí mého života. Tyto dva dny jsem s ním ale vůbec nekomunikovala a stejně rychle jako tato domnělá nenávist přišla, tak i odešla.
Nebyla totiž vůbec skutečná, byl to jen afekt, jen něco, co jsem si sama racionálně vnutila v zoufalém pokusu se z toho úplně nesesypat. Co ale bylo vždy skutečné a i stále je, je láska k němu.
Jasně, už jej nemiluju, to už mám za sebou, ale ta láska neodešla, byla tu a vždycky v nějaké podobě bude, stejně jako láska mého šestiletého já k plachému Tomáši ve školce, láska mého jedenáctiletého já k mému prvnímu klukovi - Davidovi s krásnýma modrýma očima, stejně jako láska mého sedmnáctiletého já k o osm let staršímu Pepovi, který se mi zdál tak vyzrálý, a stejně jako to, co jsem na vysoké škole cítila k o dva roky mladšímu Karlovi, se kterým jsme dodnes skvělí přátelé, stejně tak ke všem dalším, které jsem kdy jakkoli velkou měrou milovala.
Jednou jsem někde četla, bohužel se mi to ale nedaří již dohledat, nějaký citát, kde autor (myslím, že spíš autorka) říkal, že jeho srdci bude vždy blízký ten, koho jednou miloval.
Naprosto s tím souhlasím, proto k žádnému z těch, které jsem někdy milovala, nebudu nikdy nenávidět, nikdy mi nebudou lhostejní a vždy je budu mít svým způsobem ráda, protože ta láska, co jsem k nim cítila, ta nikdy nezmizí. Moje srdce je jí už skrz naskrz prorostlé a i když už ta láska nekvete, nikdy úplně nezahyne. Ne, dokud budu žít já.
Proto nikdy není, nebyla a nebude pravda, že bych svého bývalého neníviděla, ani mi není lhostejný, jako jsem podle jeho tvrzení já jemu. Ale mám jej ráda, pořád a vždy budu, proto mu také přeji to nejlepší. Protože jsem ho milovala a to nikdy nezmizí. Protože každá, každá láska, kterou jsem kdy cítila a cítit budu je NAVŽDY. Tak moc navždy jako máloco jiného na světě.


Fenomén "hodných kluků"

12. listopadu 2017 v 1:26 | Eviiik
Brzy to budou už tři měsíce, co jsem single a do randění jsem se pustila docela rychle a dost po hlavě. Vyhodnotila jsem tehdy, že můj ex mi už za žádné smutnění nestojí, tak bude lepší jít svému štěstí naproti.
Abych byla upřímná, většina schůzek, na kterých jsem byla, byla domluvená přes jeden ze dvou seznamovacích serverů, na které jsem se postupně přihlásila. Celkem nekompromisně jsem tam nastavila poměrně přísné síto, kterým projde jen málokdo a zatím se ukazuje jako účinné.
Každopádně tahle hromada schůzek (většinou zůstalo jen u té první) mě vedla k zamyšlení nad odvěkou otázkou: Proč holky skutečně nechtějí hodné kluky?
Reálně jsem tomu dlouho nemohla přijít na kloub a dost mě to štvalo. Všechny první schůzky, kde zůstalo pouze u těch prvních, ač moje protějšky tomu zjevně tak nechtěly, byly právě s takovými hodnými kluky. S milými, sympatickými, chytrými, úspěšnými kluky, kteří mě oslovovali princezno, mluvili se mnou jako s princeznou a chovali se ke mě jako k princezně.
Psali mi nedlouho po rande, jak to bylo fajn a že to moc chtějí zopakovat, psali, že jsem se jim líbila, jsem milá apod., psali mi na dobrou noc, na dobré ráno, zajimali se, jak jsem se měla. Prostě přesně to, co u jiných bolestivě postrádám. Určitě se o nich ani nedalo říct, že by nebyli přitažliví nebo že bych se s nimi nebavila. Přesto jsem už v první půlce schůzky věděla, že se s nimi nechci víckrát sejít, ač jsem se za to racionálně nesnášela.
Pak jsem to ale pochopila. Úplnou náhodou a jak blesk z čistého nebe, když jsem na jedné menší party s kamarádkama, potkala přátele jedné z nich, dva moc mily kluky, a s jedním z nich si celý večer povídala a skvěle se bavila. Ona kamarádka je označila právě jako ty typicky "hodny kluky", přesto když jsem s tím, co mě celý večer tak bavil, zamířila ve dvě ráno na tramvaj, uvědomila jsem si, že kdyby mě pozval na rande, ráda budu souhlasit.
Tohle zjištění mě dost překvapilo a celou cestu tramvají domů jsem přemýšlela, čím jen to je, že tento kluk - hodný, milý, sympatický, chytrý a úspěšný kluk mě narozdíl od jiných, které bych popsala stejně, celkem zaujal. A pak mi to docvaklo. Byl drzý, ale tak správně drzý. Ve spoustě věcí se mnou nesouhlasíl, ale ne způsobem, že by mi cpal svůj názor, diskutoval se mnou, neodkýval mi prostě vše jen proto, aby se mi zalíbil. Proto mě večer s ním tak bavil, proto jsem si tak užívala jeho společnost, proto mě furt nějakým způsobem zajímal.
Dnes jsem měla další milé rande, moc milé, s moc milým, hodným a zlatým klukem, který ale dělal vše proto, aby se mi zalíbil. Možné i nemožné. Odlišné názory si neobhajoval, ale buď od nich ustupoval, nebo se za ně omlouval nebo vysvětlovat a vysvětloval a vysvětloval. S takovou neuvěřitelnou pokorou a touhou se mi líbit, která byla milá a na jednu stranu lichotivá, ale na druhou, a to mnohem víc, ve mě vzbuzovala spíš lítost a potřebu rychle od něj utéct. I za všechny jen trochu odvážnější vtipy se pomalu omlouval...
A zase je mi ze mě smutno. Je mi i z něj smutno. Je mi smutno ze všech takových milých kluků a schůzek, které na jednu stranu byly tak skvělé, přesto od začátku předurčené k tomu, aby z nich nic dalšího nebylo. A proto chci všem hodným klukům vzkázat jednu věc...
Prostě kluci, nejde o to, že jste hodní, jde o to, že vy máte být vy, pořád a trvat si na tom. Neomlouvat se pořád, neospravedlňovat, ale stát si trochu za svým, mít sebevědomí a sebejistotu, která vám nedovolí ohýbat svoje názory jen proto, abyste se nám zalíbili. A víte proč? Protože přesně tak se chovají chlapi. Pevní v názorech, co řeknou, to platí, stojí si za tím, ale nikomu to nenutí. A my žensky chceme chlapy. Přesně takovy chlapy. Protože o takové se můžeme opřít, na takové se můžeme spolehnout, takovým můžeme věřit, že co řekli, to platí.
A tak, nebuďte hodní kluci. Neznamená to nutně, že musíte být naopak tzv. bad boys, hajzlíci, na které se nebudeme moci spolehout, ti totiž taky rychle omrzí. Buďtě chlapi. Skvělí, úžasní a spolehliví, ke kterým budeme moci vzhlížet. Protože takoví nás baví a takové chceme :)