Mizernej čtvrtrok

22. listopadu 2017 v 1:31 | Eviiik
Uvažuju, kolik toho jeden člověk snese v jediném kvartálu. Doufám, že to byl skutečně jen špatnej čtvrtrok, protože pokračovat takto dál byl už asi nevydržela.
Vše začalo prvním rozchodem. Opustil mě kluk, se kterým jsem myslela, že to bude do konce života. Nebo já to alespoň tak plánovala, on o naší budoucnosti zjevně jen mluvil.
Nechal mě na nádraží. -Chodím tama pokaždé, když někam cestuji. Stejně jako kolem tiskárny, kde vytiskl lístky do divadla, po kterém jsem mu totálně propadla. Začátek konce. Konce mě. Konce ho. Konce našeho dlouholetého přátelství.
Nikdy jsem si tak bolestným rozchodem neprošla. Je pravda, že on byl moje první tak velká láska, ale stejně. Tolik zloby a nenávisti, které se mi od něj dostalo. Později tolik lhostejnosti, která bolela a bolí snad ještě víc. Jako bychom se snad nikdy ani nemilovali. Jako bychom jeden pro druhého nikdy neznamenali víc než vlastní život. Nevím, jak on, ale já ho milovala. Milovala jsem jej tak jako nikoho na světě. Milovala jsem jej víc než samu sebe, víc než vlastní život, který bych za něj položila. A náhle se mi díval do očí a tvrdil, že to nic neznamená. Snad ani nikdy neznamenalo.
Na krku mi zůstal společný pes a já musela z bytu. Moje jméno ve smlouvě totiž prý nic neznamenalo. To nevadí. Bolí mě to, že moje jméno, že já jsem náhled nic neznamenala pro něj.
Ukvapené stěhování (neměla jsem na výběr) do malého pokoje, který býval kuchyní, skříň, co kdysi bývala špajzem a smradlavé okolí plné opilců mě asi bolí míň než to, že jsem ztratila toho, na kom mi tak moc záleželo.
Rozhodla jsem se z toho rychle vyléčit v náručí jiných, resp. jiného...vybrala jsem si však zjevně toho nejhoršího, protože po čase jsem se s ním cítila stejně mizerně, bezváznamně a bezcenně jako poslední měsíce s mým bývalým. Skončit to bylo nevyhnutelné, ač to byla další rána. Další velká rána a já si skoro po 3 měsících připadala opět zraněná a celá bolavá.
A pak druhý den přišla další obrovská rána - smrt babičky. Babička...říkavala mi, že jsem její sluníčko. Splnila mi skoro každé přání na světě. Skoro každé kromě těch nejdůležitějších, kterénás nejdřív načas, další pak navždy oddělilo.
Nikdy, ač mi to trhalo i jako malé srdce, nedokázala mou sestru milovat ani z poloviny tak, jako mě. Obě její krve. Jedna bez druhé jsme nedaly do určitého věku ani ránu. Ona mi coby starší sestře stále po boku. Přesto pro každou z nás měla jiné měřítko. Přesto každé dávala nepoměrně lásky.
Druhou ránou byl pak rozvod s mým dědečkem. Kdo se bavil s ní, byl její nepřítel. Tak upadla do nemilosti i její dcera s manželem - moji rodiče. Po letech se mi podařilo můj a trochu i sestřin vztah s ní slepit, aby se o pár měsíců později rozpadl nadobro a do kvůli na první pohled logické prosbě - aby před námi nemluvila sprostě o našem dědečkovi.
Toho dne jsem nadobro přestala být její sluníčko. Už jsem snad ani nebyla její vnučka. U mi nikdy nepopřála k svátku, narozeninám, na moje přání ani neodpověděla.
Znovu jsem ji viděla už jen jako stín mojí babičky. Pryč byla ta elegantní paní, kterou jsem obdivovala. Zůstala troska, co si pitím zničila zdraví a mysl. Paní, co mě většinu času ani nepoznávala. Paní, která časem zapomněla i kdo je ona sama.
V úterý 14.11.2017 stín této kdysi duchem velké dámy odešel navždy. O necelý týden později jsem seděla na jejím pohřbu a poslouchala cizího muže mluvit o tom, že mám její duši odpustit vše, co se jí zaživa nepodařilo.
Se slzama v očích jsem si jasně uvědomovala, že jsem to udělala už dávno. Ale odpustila ona mě?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama