Prosinec 2017

Vánoční nostalgie

26. prosince 2017 v 23:32 | Eviiik
Nostalgie je mrcha. A Vánoce jsou pro ni něco jako učiněný ráj. Bohužel letos zasáhla i mě. Nelžeme si, byla jsem asi dost snadný cíl. Udeřila již pár dny před svátky, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem přesně před rokem u mých rodičů opečovávala svého milého, kterého skolila horečka. Často jsem u něj seděla a hladila jej dokud neusl. Myslím, že je to jedna z věcí, kterou s klidem vytěsnil z hlavy.
Zítra to taky bude přesně rok, co jsem s ním jela poprvé na tu jejich vyhlášenou rodinnou chatu. Byly jsme tam uprostřed lesa téměř bez internetu skoro dva týdny, spali na dřevěné rozvrzané posteli a každá intimní chvilka byla takový malý, ale o to intenzivněji prožitý zázrak. Teď je zázrak, když se při vzpomínce na to svoje rok staré štěstí nerozpláču.
Někdy mi přijde, že jsem to před rokem ani nebyla já, jak jiná si připadám. Na jednu stranu o dost silnější, ale na druhou zase o dost větší skeptik. Ztratila jsem zase kopu ideálů a to, že jsem schopná si vyhlédnout kluka jen jako kamaráda a mmožná jednou na pobavení, mě v tom dost silně usvědčuje. Měsíc co měsíc od rozchodu jsem v tom horší...
Moji rodiče již pro změnu zjevně došli k názoru, že 4 měsíce po rozchodu je ideální doba na to, abych si našla někoho jiného, takže se mě oba nezávisle na sobě vyptávají na randění a od maminky se mi samozřejmě dostalo i rady, abych nebyla tolik vybíravá. Ano mami, vezmu si to k srdci a skočím hned po příštím klukovi typu "štěně se separační úzkostí". Ten mě samozřejmě nikdy neopustí a možná mi bude i aportovat. Díky, ale kupodivu nechci.
Někdy mám pocit, že další první rande už prostě nedám. Někdy mám pocit, že žádné další rande nedám. Je to tak strašně vyčerpávající a nepřináší to žádné výsledky. Pojďme klábosit o tom, kde pracuju a co ráda dělám ve volném čase, o tom, jak miluju svého psa, pojďme se bavit o Tvé práci a Tvých koníčkách. Budu milá jako vždy, ale pravděpodobně mě po chvilce přestaneš bavit, ale ze setrvačnosti to ještě chvíli vydržím, než si vymyslím důvod, proč nejdýl po 2 hodinách jít domů. No a pak se budu modlit, aby i Tobě došlo, že to rande stálo za prd. Ne my dva jednotlivě, my jsme oba fajn, ale dohromady ne. Prostě ne, to snad musíš vidět. Ale nevidíš a já to nechápu a jemně se Ti to snažím naznačit. Stejně si ale připadám jako stvůra a sama už pochybuju o tom, zda nejsem náročná.
Ale nejsem. Vzpomínám si, že těsně po rozchodu jsem měla i fajn první rande a skvělá druhá rande. Tak skvělá, až se mi z toho jedny modry oči propálily nesmazatelně asi až do srdce a pravděpodobně je odtama již nikdy nedostanu. Možná o to víc mě to randění nebaví. Zase jsem díky tomu našla fajn kluka, se kterým to nevyšlo, protože zjevně zase vlastně vůbec netuší, co chce. Já možná taky ne, ale aspoň si to umím přiznat a nebudu řádit jak saň, když mi to někdo řekne.
Nevím, ano, vím, že nevím, co chci. Ale zaručeně poznám, co nechci, takže když nechci druhé rande, tak tím jsem si jistá. Možná když budu zase chvilku vylučovat, co nechci, objeví se, co chci. Kéž by se tak stalo dřív, než mi fakt dojdou síly a já to vzdám.
Říká se, že láska přijde, když to nejmíň čekáte. Věřte ale, že já jsem schopná se dostat do stavu, kdy i té lásce zabouchnu před nosem, jak málo ji čekám a jak moc mám už po krk všech těch kolem, co mě jen zdržují od něčeho smysluplného.
A tak se zase zhluboka nadechnu (možná si spíš povzdechnu), do konce roku nechám randění u ledu a pak zase statečně vyrazím do boje - že by jedno z novoročních předsevzetí? :) Ono mě tam někde to štěstí čeká, určitě, jen by se už mohlo přestat schovávat...


Puzzle

19. prosince 2017 v 21:43 | Eviiik
A tak tak stojím v kuchyni, připravuju si večeři a snažím se znovu nerozplakat. Snažím se tvářit, že mi nechybíš. A pak mi dojde, že mi vážně nechybíš. Že to, co mi chybí je my. To, co mi chybí, je ten pocit, co jsem v sobě měla, když jsem mohla říkat my. Když jsem mohla říkat, že Tě miluju. Že Tě mám. Když si to samé říkal Ty o mě. Když ses tak choval.
Snažím se být silná, ale stejně se o chvilku později rozpláču. Pláču, protože cítím beznaděj. Pláču, protože cítím prázdnotu. Pláču, protože mám pocit, že mi něco chybí. Pláču, protože mám pocit, že chybí kus mě samé, ale já netuším, jak to zaplnit.
Připadám si jako puzzle, kterému chybí kus v prostřed. Asi je v jiné krabičce. Kdysi jsem měla pocit, že tu krabičku máš Ty. Už jsem se cítila skoro kompletní, když v tom se to celé začalo zase sypat. A tak hledám dál. Otevírám krabičku po krabičce.
Některé zjistím na první pohled, že nejsou ty pravé, v jiných se přehrábnu, pár jsem jich už dokonce vysypala, abych na dílky mrkla důkladněji. Asi ze tří jsem pak pár dílků vzala a zkoušela, zda do skoro kompletního puzzle nepasují. Chvilkama to vypadalo i docela slibně, ale pak se ukázalo, že to taky nejsou ony...
Připadám si už dostt unavená, přesto hledám, protože bez toho nebudu nikdy kompletní. A být kompletní je to, po čem toužím ze všeho na světě nejvíc. Protože už jsem tomu byla tak blízko, že skoro vím, jaké to je. A nic míň mi už nestačí a nikdy nebude.
Jsem nekompletní, proto hledám dál, ač už tak tak pletu nohama a chvílema ztrácím naději. Někde ta krabička ale je. Věřím v to a tak hledám dál. Otvírám krabičku po krabičce. Usmívám se na kluky, kteří se smějí na mě, randím a před každým dalším polibkem zavírám oči ve víře, že prsty nahmatám první z chybějících dílků.


"Užívej si single života..."

15. prosince 2017 v 19:41 | Eviiik
Byl pátek večer a ona za sebou měla nejhorší rande v životě. V duchu slyšela kolegyni říkat: "No jo, to jsou ty vaše tinder rande..." a v tomto případě jí musela dát za pravdu. Při chatování se nezdálo, že ví vše nejlíp, všude byl, všechno slyšel a viděl. Naživo ale po většinu večera zadržovala smích. Ne proto, že by byl tak zábavný, ale celé jí to přišlo až tak absurdní.
Jediný důvod, proč neutekla, bylo, že se pak domluvila na pivo s kamarádem své kolegyňky, který se jí líbil od první chvíle. Byl vizuálně kluk jejích snů a ona se dříve toho dne rozhodla, že pro jednou nehodlá být slušná a zdrženlivá holka, protože to byla doteď a život je na to moc krátký.
Když došla do rychlého občerstvení, kde ji čekal, zatímco jedl, hned se jí nálada zvedla. I zatímco seděl u stolu, vyniklo, jak je vysoký a má široká ramena. V kombinaci s tmavými vlasy, tmavými oči, několikadenním strništěm a opálením, které mu ještě z léta nezmizelo, věděla, že on je přesně to, co dnes chce.
Večer s ním byl dlouhý, ale neuvěřitelně zábavný, ač se přesouvali z podniku do podniku, protože dlouho nemohli najít místo v žádném podle jejich gusta. I tak se stále smáli, stále si měli co říct a ona postupně zjišťovala, že nejenže skvěle vypadá, ale taky je skvělý, zajímavý a tak vůbec. Taky ale věděla, že je holkař, hroznej holkař. Nevadilo jí být jednou z mnoha. Ne pro ten večer. Ale nechtěla být další, které tímto zlomí srdce. A taky si nemohla dovolit si jej nechat znovu, navíc v tak krátké době, zlomit.
Když se víceméně bezmyšlenkovitě rozhodli vydat k ní domů, bylo už dávno po půlnoci a oba byli ve veselé náladě, díky které se rozhodli nečekat několik minut na noční tramvaj, ale vydat se z centra do Holešovic pěsky. Cesta se ten večer zdála o dost kratší a čerstvý vzduch jim trochu pročistil hlavu. Stejně si u ní ale na uvítanou dali panáka domácí slivovice z její rodné Moravy, na kterého jej pozvala, a navzdory všemu, co čekala, si pustili film. A ona jen dál zjišťovala, že je mnohem zajímavější, než vůbec tušila. Mnohem zajímavější, než si chtěla přiznat. Dokonce mu tyto své úvahy přiznala a on se tvářil dotčeně, protože z toho vyvodil, že o něm neměla nejlepší mínění. Ona ho jen nechtěla začít mít ráda. Její obranný reflex.
Povídalo se jim tak dobře, že po chvíli film nedával smysl a když se za moment poprvé za večer políbili, přestala dávat smysl i hudba. Byl to nejlepší první sex s jakýmkoli klukem. Upřímně to byl její nejlepší sex vůbec. Až jí to skoro vyrazilo dech. Stejně jako to, jak dobře se jí vedle něj usínalo a spalo. Celou noc v jeho těsném objetí.
Po probuzení se spolu chvíli smáli, zopakovali si to, co se jim v noci tak zalíbilo a vyhodnotili, že je čas se rozloučit. Posbírala se a se svým psem jej doprovodila na tramvaj. Krátce ji políbil na rozloučenou a odjel.
Ani se za vzdalující se soupravou neohlídla a zmizela za rohem. Ač věděla, že to nebude mít pokračování, měla úsměv na rtech. Možná měl ten modrooký rozumbrada, který nedávno zmizel z jejího života, pravdu. Má si užívat single života. Byla na sebe hrdá, že konečně pochopila, jak na to.


Vidím Tě...

13. prosince 2017 v 21:24 | Eviiik
Už jsi dávno pryč. Mám pocit, jako bych Tě neviděla věčnost. Už Tě nemiluju. Už na Tebe skoro nemyslím. Alespoň ne bezděčně. Někdy se až leknu, že si nedokážu vybavit Tvůj hlas, Tvůj smích. Přesto Tebe, přesto nás vidím na tolika místech, až mě to někdy děsí...
Vidím Tě na eskalátorech v Palladiu. Chytla jsem Tě prve za ruku, Tobě se rozzářily oči. Ty hnědé oči lemované hustýma dlouhýma řasama. Vidím ten Tvůj úsměv doplněný těma vráskama od toho, jak se často směješ. Mně ty vrásky vždy přišly jako vylepšené dolíčky, které se mi odjakživa tak líbily.
Vidím Tě na zastávce na Maninách, jak spolu při čekání na tramvaj vybíráme vietnamská jídla u vietnamců, ke kterým jsme nikdy nešli.
Vidím Tě čekat na mě na nádraží. Stojíš na peróně se širokým úsměvem a pomáháš postarší paní, co vystupuje přede mnou s velkou taškou dobrot, které z veze z Moravy vnoučatům do Prahy. Chytíš mě za ruku, abys pomohl i mě, sebereš mi cestovní tašku, pevně mě obejmeš a dlouze políbíš. Neš dojdeme na metro, oba zastavíme snad ještě stokrát, abychom si dali pusu, protože se jeden druhého nemůžeme nabažit.
Vidím Tě v La Republice hádat se s číšníkem, co nás chtěl natáhnout na silně podměrečném pivu a ještě nám několikrát lhal do očí. Měl si už trochu popito a v očích ty svoje plamínky odhodlání.
Vidím Tě stát na nádraží v Holešovicích, zatímco čekáme na tramvaj, která nás vezme k Tobě, kde z Tebe strhám oblečení, dáváš si jako vždy z dlouhé chvíle cigaretu. Nesnáším cigarety, ale Ty mě s nimi přijdeš z nějakého důvodu sexy. Možná proto, že sexy jsi podle mě skoro vždy.
Vidím Tě sedět v okně toho Tvého krcálku V háji, jak kouříš cigaretu a usmíváš se na mě při cestě z obchodu. Pak si sedneme na ten gauč, ze kterého oba pořád kloužeme dolů, a v objetí si pustíme další díl Futuramy. Tak ses jí bránil a teď ji tak miluješ.
Vidím Tě před kebabem u Bílé labutě, jak se na mě vůbec nezlobíš, že z housky s falafelem jsem nechtě vysypala půlku zeleniny, snědla jen falafel a už nemůžu. Jakoby nic to hodíš do koše, láskyplně mě obejmeš a políbíš do vlasů.
Vidím Tě vystupovat na Ortenově náměstí. Sotva stoupneš na chodník, natáhneš ruku, abys pomohl i mě. Nepotřebuju to, ale miluju to. Oba pak zamíříme do vietnamské večerky, protože nás honí mlsná.
Každý den z cestou práce, kor hrají-li tam na housle, Tě vidím stát na tom rohu a s úsměvem poslouchat. Sama tam už nikdy nestojím a neposlouchám, protože jsme to dělali spolu. Bez Tebe jako by to ztratilo kouzlo.
Vidím Tě na Palmovce, zatímco čekáme na tramvaj, jak si rozepínáš zimní bundu a pak mě do ní celou schováš, protože je mi zima. Dýcháš do ní, abys mě zahřál ještě víc, a oba se smějeme tomu, jak se mi tím mlží brýle.
Vidím Tě, jak si nastavuješ foťák při západu slunce na nábřeží Vltavy u tržnice. Stejně jako to, jak tam pak házíš suché pečivo pro labutě a kačeny rackům a zarytě mi tvrdíš, že toho jednoho sis za tu chvilku stihl vycvčit, aby to chytal přímo do zobáku.
Vidím Tě kouřit před Hybernií o pauze v představení, oba máme v ruce sklenici s vínem. Ta košile Ti ohromně sedí. Jsem hrdá a šťastná, že jsi můj, že jsem Tvoje.
Vidím Tě sedět na obrubníku před H&M na Můstku, jak kouříš a vedle sebe máš tu bonsai, co údajně není dokonalá, ale Ty ses do ní zjevně zamiloval. Tak ji miluju taky. Od teď bude naše...na moment, než vše skončí a zůstane jen Tobě.
Už Tě nemiluju, ač to bolí. Ale stále Tě vidím, což ale už nebolí. Už taky vím, že to neznamená, že bych k Tobě stále něco cítila. Znamená to jen to, žes pro mě byl důležitý, že ty chvíle pro mě byly důležité a vždy budou. Že ty vzpomínky prostě nesmažu. Což nevadí, protože ani nechci.
Milovala jsem Tě jako nikoho předtím a nikdy na to nechci zapomenout. Doufám, že to jednou pochopíš...


Prázdno

12. prosince 2017 v 20:47 | Eviiik
Jsou to bezmála 4 měsíce, co jsem přišla o člověka, který do té doby byl smyslem mého života. O člověka, se kterým jsem hodlala strávit zbytek svých dní, vychovat děti, sdílet všechny radosti a starosti, které nás potkají.
Bezmála 4 měsíce, co mě s očima plnýma slz posadil do vlaku s do té doby naším psem a vrazil mi do ruky tašku s věcmi, které mi měl nabalit k sobě.
Poté, co přešla největší bolest, ta otupující, kvůli které jsem na pár dní nemohla spát, jíst a skoro ani pít. Ta, kvůli které mě bolelo dýchat i být, přišel strach a obavy. Z čeho? Z toho, nač jsem se na druhou stranu těšila nejvíc na světě. Z toho, po čem jsem doslova žíznila. Začala jsem se bát, co bude, až ta láska odejde.
On mi dal jasně najevo, že ta jeho už odešla. Když jsem se naposledy dívala do jeho hnědých očích, které jsem tak milovala a které mě do té doby vždy hřály, viděla jsem náhle lhostejnost. Jako by to ani nebyly ty stejné oči.
A tak to nejkrásnější na světě, tedy láska náhle žila jen díky mě. Jen v mém srdci. Náhle se zdála tak malá a zranitelná. A taky k smrti vyděšená. Stejně jako já.
Koukala jsem na ni a pociťovala to dilema. Jak mohu nechat něco tak krásného zemřít? Jak to můžu nechat odejít? Zmizet? Můžu se pak vůbec tvářit, že to nikdy neexistovalo? Nebudu sama sobě lhát?
Na druhou stranu jsem ale věděla, že když to nechám žít, když to budu udržovat ve stavu, kdy to nezemře, ale životem se to nazývat taky nedá, budu nešťastná.
A tak jsem se pokusila to nechat být. Ignorovat. Nevšímat si toho a věřit, že co se má stát, stane se. A taky stalo...
Jednoho dne jsem šla mírně přiopilá z jednoho večírku. Už přesně nevím, čím to bylo, ale vím, že jsem byla smutná, že se vracím do prázdného bytu, do prázdné postele, kde mě nikdy nečeká. Náhle jsem strašně chtěla být milována, ale nemohla jsem přijít na to, kým.
Náhle mi došlo, že netoužím po tom, aby mě tam čekal ten kluk s krásnýma hnědýma očima. Náhle mi došlo, že ho nemiluju. Náhle mi došlo, že ta chudinka, které jsem říkala láska, se už v koutě nekrčí, protože je pryč. Zmizela. Nadobro.
A tak už netoužím po objetí, polibku, pohlazení od toho jednoho kluka. Už netoužím po jeho lásce. Už toužím zase jen po lásce. Zase jen milovat a vědět, od koho bych to objetí, polibek, pohlazení dostala nejraději...
Je to smutné, přitom krásné. Je to jako nepopsaný list papíru a já teď hledám kde a kterou barvou začít.