Prázdno

12. prosince 2017 v 20:47 | Eviiik
Jsou to bezmála 4 měsíce, co jsem přišla o člověka, který do té doby byl smyslem mého života. O člověka, se kterým jsem hodlala strávit zbytek svých dní, vychovat děti, sdílet všechny radosti a starosti, které nás potkají.
Bezmála 4 měsíce, co mě s očima plnýma slz posadil do vlaku s do té doby naším psem a vrazil mi do ruky tašku s věcmi, které mi měl nabalit k sobě.
Poté, co přešla největší bolest, ta otupující, kvůli které jsem na pár dní nemohla spát, jíst a skoro ani pít. Ta, kvůli které mě bolelo dýchat i být, přišel strach a obavy. Z čeho? Z toho, nač jsem se na druhou stranu těšila nejvíc na světě. Z toho, po čem jsem doslova žíznila. Začala jsem se bát, co bude, až ta láska odejde.
On mi dal jasně najevo, že ta jeho už odešla. Když jsem se naposledy dívala do jeho hnědých očích, které jsem tak milovala a které mě do té doby vždy hřály, viděla jsem náhle lhostejnost. Jako by to ani nebyly ty stejné oči.
A tak to nejkrásnější na světě, tedy láska náhle žila jen díky mě. Jen v mém srdci. Náhle se zdála tak malá a zranitelná. A taky k smrti vyděšená. Stejně jako já.
Koukala jsem na ni a pociťovala to dilema. Jak mohu nechat něco tak krásného zemřít? Jak to můžu nechat odejít? Zmizet? Můžu se pak vůbec tvářit, že to nikdy neexistovalo? Nebudu sama sobě lhát?
Na druhou stranu jsem ale věděla, že když to nechám žít, když to budu udržovat ve stavu, kdy to nezemře, ale životem se to nazývat taky nedá, budu nešťastná.
A tak jsem se pokusila to nechat být. Ignorovat. Nevšímat si toho a věřit, že co se má stát, stane se. A taky stalo...
Jednoho dne jsem šla mírně přiopilá z jednoho večírku. Už přesně nevím, čím to bylo, ale vím, že jsem byla smutná, že se vracím do prázdného bytu, do prázdné postele, kde mě nikdy nečeká. Náhle jsem strašně chtěla být milována, ale nemohla jsem přijít na to, kým.
Náhle mi došlo, že netoužím po tom, aby mě tam čekal ten kluk s krásnýma hnědýma očima. Náhle mi došlo, že ho nemiluju. Náhle mi došlo, že ta chudinka, které jsem říkala láska, se už v koutě nekrčí, protože je pryč. Zmizela. Nadobro.
A tak už netoužím po objetí, polibku, pohlazení od toho jednoho kluka. Už netoužím po jeho lásce. Už toužím zase jen po lásce. Zase jen milovat a vědět, od koho bych to objetí, polibek, pohlazení dostala nejraději...
Je to smutné, přitom krásné. Je to jako nepopsaný list papíru a já teď hledám kde a kterou barvou začít.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama