Leden 2018

Prchavé chvíle štěstí

22. ledna 2018 v 22:36 | Eviiik
Pár týdnů před rozchodem jsem dorazila z práce, kluk, kterého jsem tehdy milovala a hodlala s ním strávit zbytek života, seděl u počítače a ještě pracoval. Já si lehla v obýváku na gauč a čekala, až bude mít čas se mnou a naším psem vyrazit ven.
Naše štěně se na mě tehdy láskyplně vrhlo, cuchala mi vlasy, olizovala na krku, obličeji. Byl to takový útok roztomilosti, který lechtal a hlavně rozesmíval.
Smála jsem se od srdce. Smála jsem se uvolněně. Smála jsem se nahlas. Smála jsem se jako už dlouho předtím ne. Smála jsem se do chvíle než jsem uviděla pohled mého tehdějšího přítele. Chvíli na mě koukal a pak řekl, že s ním se takhle nesměju. Tehdy mě došla slova.
Dnes přišel obdobný útok plný lásky. Jen už jsme více jak 5 měsíců jen my dvě. Bez něj. Zmizel jak pára nad hrncem a nás totálně vymazal ze svého života. A sebe co nejvíc z našeho.
Přesto se v něm dnes zjevil jak stín. A v tom stínu jsem pak náhle uviděla jeho úsměv a jeho vrásky kolem pusy, které mi připomínaly vylepšené ďolíčky a které jsem tak milovala. A vybavila jsem si více než rok staré odpoledne, kdy jsme ještě bydleli v tom jeho krcálku v Holešovicích a jestli jsme něčeho neměli málo, byla to láska. Minimálně jsem si to myslela.
Každopádně to odpoledne jsme strávili snad 2 hodiny tím, že jsme se lechtali, smáli. Sjeli jsme přitom z toho jeho příšerného rozkládacího gauče, přesto jsme se lechtali dál. Na podlaze. Smáli jsme se tak, až nás z toho oba bolelo břicho, žebra, bránice. Bylo nám dokonale. Jsem si jistá, ža kdybych se prohrabala fotkama v telefonu, najdu tam ještě jeho fotku, jak leží na podlaze a předstírá, že se vyčerpáním nemůže ani hnout, přitom se dál směje.
Jak prchavé a všední jsou okamžiky štěstí. Ať si je vyfotíme nebo ne, stejně zmizí. Občas zmizí tak důkladně, že máme skoro pocit, že to byl jen sen.
I já mám teď pocit, že to byl jen sen. Že naše láska, můj pocit štěstí, můj smích, jeho úsměv i jeho objetí, byly jen sen. Někde v telefonu mám fotku, která dokazuje, že se to všechno stalo, ale nechci ji hledat. Možná proto, že ji nechci vidět, možná proto, že mipřijde ztráta času po ní pátrat, možná proto, že se bojím, že tam reálně není a fakt jsem si to celé jen vysnila.


Jak na Nový rok...aneb Moje novoroční předsevzetí

1. ledna 2018 v 17:17 | Eviiik
Nový rok...nevím, jak pro vás, ale pro mě to byl vždycky den bilancování (někdy jsem s tím stihla začít už 31.12.). Myslím, že jsem to odkoukala od své nejlepší kamarádky, která se za uplynulým rokem ohlížela dokonce dvakrát ročně, tedy navíc ještě na svoje narozeniny v červnu. To já nedělám, ale konec roku k tomu prostě svádí.
Letos jsem se rozhodla oslavy téměř vynechat a po letech strávit zase klidného Silvestra doma s rodičema, kteří si jen symbolicky přiťuknou kapkou něčeho slabého a do hodiny po půlnoci jdou spát. Do té doby trávíme večer u filmu a společenských her.
No a já tento rok měla pocit, že tohle je přesně to, co potřebuji. Žádné bujaré oslavy a spousta alkoholu. Upřímně toho jsem si od rozchodu užila už víc než dost, obzvlášť v prosinci. Potřebovala jsem hlavně klid a nic takového neřešit. Od všeho na chvilku utéct a vyčistit si hlavu. Naštěstí maloměsto a byt mých rodičů je pro to skvělým místem.
Bilancování jsem se přeci jen nevyhla. Loni jsem byla na chatě rodiny mého tehdejšího přítele. Kluka, se kterým jsem si malovala naivně budoucnost. Byla to tam taková zimní pohádka a já v té době byla šíleně zamilovaná a vše mi přišlo skoro bez chybičky. Byla jsem fakt slepá a naivní, ale to je vedlejší. O půlnoci jsem si přála, abych s nim slavila i za rok.
Včera jsem seděla na křesle a vzpomněla si na to. A potěšilo mě, když jsem zjistila, že jsem ráda, že tomu tak není. Letos o půlnoci jsem byla obklopena jen pár lidmi, ale připadala jsem si o dost méně sama. Tak to bylo hodně často během našeho vztahu. A dělalo mě to hrozně nešťastnou.
Věřím, že nový rok bude o to lepší. Že jsem díky tomu, jak bolavý pro mě byl rok minulý, zjistila, jak se udělat šťastnou a jak důležité to je. A letos, letos už se tím budu řídit.
Taky jsem si letos po letech dala novoroční předsevzetí, dokonce nejen jedno! A jaká?
  • Přestanu říkat "Není zač." Vždycky je, nějakou námahu mě to přeci stálo a nikdo by to neměl brát automaticky. Proto tuto frázi nahradím výstižnějším: "Rádo se stalo." K tomuto mě inspirovala jedna má velice moudrá a zkušená kolegyně.
  • Budu víc sobecká ve vztazích k opačnému pohlaví - klukům, které jsem kdy měla ráda, bych snesla doslova mmodré z nebe. Hodně rychle si toho přestali vážit a začali to brát jako samozřejmost. A jen ukrajovala ze naplňování svých potřeb, aby oni byli spokojení, což stejně nebyli. Člověk, který neví, co skutečně chce, totiž nikdy není.
    Dnes už vím, že nebudu-li na sebe myslet já, nikdo jiný to za mě neudělá. Takže s odvahou, sílou a odhodláním do toho!
  • Budu šťastná! To zní tak strašně obecně, ale reálně to jde, když chcete. Začněte hledat věci, které vás dělají šťastnými a dělejte je. Hodně to souvisí s předchozím bodem. A u mě štěstí přišlo hned po tom, co jsem právě na to, že bych měla být víc sobecká, přišla. Konečně mám čas dělat věci, které mě vždy lákaly - pořídial jsem si první tetování, chodím na únikovky s partou přátel, necítím se provinile, když se občas celé odpoledne válím u seriálu nebo jej rovnou prospím. A je to tak fajn!
A to je vše. Pro začátek dobry, ne? A co vy? Dali jste si letos taky nějaká předsevzetí?