Prchavé chvíle štěstí

22. ledna 2018 v 22:36 | Eviiik
Pár týdnů před rozchodem jsem dorazila z práce, kluk, kterého jsem tehdy milovala a hodlala s ním strávit zbytek života, seděl u počítače a ještě pracoval. Já si lehla v obýváku na gauč a čekala, až bude mít čas se mnou a naším psem vyrazit ven.
Naše štěně se na mě tehdy láskyplně vrhlo, cuchala mi vlasy, olizovala na krku, obličeji. Byl to takový útok roztomilosti, který lechtal a hlavně rozesmíval.
Smála jsem se od srdce. Smála jsem se uvolněně. Smála jsem se nahlas. Smála jsem se jako už dlouho předtím ne. Smála jsem se do chvíle než jsem uviděla pohled mého tehdějšího přítele. Chvíli na mě koukal a pak řekl, že s ním se takhle nesměju. Tehdy mě došla slova.
Dnes přišel obdobný útok plný lásky. Jen už jsme více jak 5 měsíců jen my dvě. Bez něj. Zmizel jak pára nad hrncem a nás totálně vymazal ze svého života. A sebe co nejvíc z našeho.
Přesto se v něm dnes zjevil jak stín. A v tom stínu jsem pak náhle uviděla jeho úsměv a jeho vrásky kolem pusy, které mi připomínaly vylepšené ďolíčky a které jsem tak milovala. A vybavila jsem si více než rok staré odpoledne, kdy jsme ještě bydleli v tom jeho krcálku v Holešovicích a jestli jsme něčeho neměli málo, byla to láska. Minimálně jsem si to myslela.
Každopádně to odpoledne jsme strávili snad 2 hodiny tím, že jsme se lechtali, smáli. Sjeli jsme přitom z toho jeho příšerného rozkládacího gauče, přesto jsme se lechtali dál. Na podlaze. Smáli jsme se tak, až nás z toho oba bolelo břicho, žebra, bránice. Bylo nám dokonale. Jsem si jistá, ža kdybych se prohrabala fotkama v telefonu, najdu tam ještě jeho fotku, jak leží na podlaze a předstírá, že se vyčerpáním nemůže ani hnout, přitom se dál směje.
Jak prchavé a všední jsou okamžiky štěstí. Ať si je vyfotíme nebo ne, stejně zmizí. Občas zmizí tak důkladně, že máme skoro pocit, že to byl jen sen.
I já mám teď pocit, že to byl jen sen. Že naše láska, můj pocit štěstí, můj smích, jeho úsměv i jeho objetí, byly jen sen. Někde v telefonu mám fotku, která dokazuje, že se to všechno stalo, ale nechci ji hledat. Možná proto, že ji nechci vidět, možná proto, že mipřijde ztráta času po ní pátrat, možná proto, že se bojím, že tam reálně není a fakt jsem si to celé jen vysnila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama