Únor 2018

Blonďáček v tramvaji

23. února 2018 v 21:58 | Eviiik
Před pár dny jsem jela tramvají domů z kina. Byla už tma a tramvaj nebyla moc plná. Koukala jsem z okna, jak cesta ubíhá, když v tom v jednu chvíli mě v odrazu okna zaujal kluk, který seděl ob sedačku přede mnou.
Myslím, že mu nebylo ani 20 let, měl takové jemné, až ženské rysy, modré oči, blond vlasy a takový roztomilý lehce výstřední styl oblékání. Seděl na sedačce opřený dozadu, ruku položenou na opěradle a o ni opřenou hlavu. Co však na něm bylo nejzajímavější, bylo to, jak mu zářily oči. Vlastně v momentě, jak jsem si všimla těch očí, došlo mi, že tak nějak září celý. Důvodem zjevně byla holka, která seděla mezi mnou a jím. Moc jsem ji neviděla, jen její stylový černý plstěný klobouk a vlnité vlasy barvy slámy. Zjevně patřily k sobě. Ještě zjevněji do ní ale byl blázen.
Od chvilky, kdy jsem si ho všimla, nebyla jsem schopná už věnovat pozornost vlastně ničemu jinému. Nenápadně, ale vytrvale jsem sledovala jeho pohledy, jeho úsměvy, kterým na kouzle vůbec neubíral fakt, že nepatřily mně.
Ostatně on vůbec nebyl můj typ, potkat ho někde jen tak, v životě bych si jej asi nevšimla. Ale ten pohled, aura, energie, kterou vyzařoval. Jako by náhle v tom voze nebyl než on a ta jeho vyvolená.
Bohužel se mnou nejeli dlouho, přesto jsem je ani po několika dnech nedostala z hlavy. Po dlouhé době mi zase ten mladej blonďáček připomenul, jak může být láska krásná, jaký je zázrak a jak dělá svět i život hezčím.
Vzpomněla jsem si na chvíle, kde jsem i já byla takhle zamilovaná, na chvíle, kdy i na mě se takhle koukal ten kluk s čokoládovýma očima. Na okamžiky, kdy seděl přesně jako ten kluk a když jsem mu chtěla dát pusu, jak na potvoru zrovna přibrzdila tramvaj a odtrhla nás od sebe. Jak jsme se tomu upřímně smáli. A jak o to delší a sladší pak ta pusa byla, když na ni konečně došlo.
Nejsem nešťastná, vlastně jsem neuvěřitelně spokojená, ale ta láska, ty pohledy, úsměvy, ty mi prostě čas od času chybí. Ale ten večer, když jsem šla domů, nechyběly mi. Nevím jak, ale ten kluk na mě přenesl tu svou zamilovanost. Nemilovala jsem sice nikoho, ale milovala jsem. Možná život, možná nikoho a zároveň všechny, možná sebe.
Když o tom tak přemýšlím, asi na tom ani nesejde. Podstatné je to teplo, co se ve mě rozlilo.
Zkrátka, občas fakt platí, že "love is in the air". Stačí se pořádně nadechnout ;)


První půlrok bez něj

18. února 2018 v 15:05 | Eviiik
Dnes je to přesně půl roku, co jsem sledovala, jak se moje srdce roztříštilo na tisíc kousků, které pak ještě člověk, kterého jsem bezmezně milovala, pošlapal snad desetikilovýma gládama. Já tam jen mlčky stála, slzy se mi koulely po tvářích a nevěřeícně koukala na ten prach na zemi. Prach, který býval moje srdce.
Dnes je to přesně půl roku, co se můj život, všechny mé plány, všechny velké změny, ke kterým jsem se v předchozím roce odhodlala, zhroutily jak domeček z karet. A čím více jsem se to snažila zachránit, tím více se mi to sypalo přímo pod rukama.
Už jen matně si pamatuju ten pocit, kdy jsem náhle nevěděla, co budu dělat v příští minutě, hodině, zítra, za týden, natož v delším časovém horizontu. Náhle jsem o svém životě neměla absolutně žádnou představu. Všude bylo jen prázdno. Protože jsem svou budoucnost, celou svou budoucí existenci stavěla kolem něj. A on mě nechával, míchal maltu, nosil materiál, který by mě ani nenapadl. Náhle jsem tak měla pokoj s vitrážovými okny, plánek na malou věžičku, základy zimní zahrady a dvorek plný cihel a spoustu elánu a odhodlání.
V tom ale přišel a všechnu maltu odvezl a cestou mi ještě ukázal všechny ty díry a nedostatky v naší stavbě. Řekl, že není naše, že je moje. Že nestál o vitrážová okna, že věžička je moc malá, že zimní zahrada ho nikdy nelákala a že cihly vůbec nejsou podle jeho představ a maltu, ať si sháním jinde.
Maltu odvezl a cestou ještě pobořil, co se dalo. Nevím, zda úmyslně nebo jen svou typickou neohrabaností, ale náhle jsem koukala, jak mizí, aniž by se jedinkrát ohlídl, a za ním zůstává jen spoušť.
Uteklo půl roku a já posbírala cihly, umíchala cosi, co připomíná maltu, ale úplně životnosti nevěřím a postavila si malý domek. Nemá vitráže, věžička by tam byla k smíchu, zimní zahrada zbytečný luxus. Ale stojí. A postavila jsem ho sama.
Prvních pár dní jsem trávila spoustu času u jednoho z oken - toho, ze kterého jsem viděla na ruinu čehosi, co jsem považovala za sen. Dokázala jsem tam sedět hodiny a koukat, odkud co vypadne, co se rozpadne, co se zhroutí, a plakat.
Časem jsem plakala míň a míň a jednou jsem se rozhodla za to okno postavit truhlík, do kterého jsem vysázela květiny. Jak čas běžel, přistihla jsem se, že z okna koukám míň a míň a když už, tak na to, jak se daří kytičkám.
Občas, když mi nejde večer usnout a jdu se ještě napit, zastavím se na moment u okna a koukám na siluety té zříceniny, která mi měla být mým domovem po zbytek života. Už z ní moc nezbylo, nikdo by už nepoznal, že to měla být zimní zahrada, vitráže jsou už schované pod vrstvou prachu ze suti. Teď už vím, že přijde den, kdy to tam definitivně strhnu, srovnám se zemí, den, kdy přijde někdo, s kým tam postavím něco nového, lepšího, stabilnějšího.
Než se tak stane, možná si vysázím pár dalších truhlíků, namaluju obraz, složím básničku. Než se tak stane, zapomenu, kam jsem založila plány na tuhle vilku, zapomenu na věžičku, abych jednou mohla snít třeba o terase, fontáně či výřice.
Kažopádně světe, chtěla jsem jen, abys věděl, že jsem už zase plná energie, elánu a odhodlání stavět.