Blonďáček v tramvaji

23. února 2018 v 21:58 | Eviiik
Před pár dny jsem jela tramvají domů z kina. Byla už tma a tramvaj nebyla moc plná. Koukala jsem z okna, jak cesta ubíhá, když v tom v jednu chvíli mě v odrazu okna zaujal kluk, který seděl ob sedačku přede mnou.
Myslím, že mu nebylo ani 20 let, měl takové jemné, až ženské rysy, modré oči, blond vlasy a takový roztomilý lehce výstřední styl oblékání. Seděl na sedačce opřený dozadu, ruku položenou na opěradle a o ni opřenou hlavu. Co však na něm bylo nejzajímavější, bylo to, jak mu zářily oči. Vlastně v momentě, jak jsem si všimla těch očí, došlo mi, že tak nějak září celý. Důvodem zjevně byla holka, která seděla mezi mnou a jím. Moc jsem ji neviděla, jen její stylový černý plstěný klobouk a vlnité vlasy barvy slámy. Zjevně patřily k sobě. Ještě zjevněji do ní ale byl blázen.
Od chvilky, kdy jsem si ho všimla, nebyla jsem schopná už věnovat pozornost vlastně ničemu jinému. Nenápadně, ale vytrvale jsem sledovala jeho pohledy, jeho úsměvy, kterým na kouzle vůbec neubíral fakt, že nepatřily mně.
Ostatně on vůbec nebyl můj typ, potkat ho někde jen tak, v životě bych si jej asi nevšimla. Ale ten pohled, aura, energie, kterou vyzařoval. Jako by náhle v tom voze nebyl než on a ta jeho vyvolená.
Bohužel se mnou nejeli dlouho, přesto jsem je ani po několika dnech nedostala z hlavy. Po dlouhé době mi zase ten mladej blonďáček připomenul, jak může být láska krásná, jaký je zázrak a jak dělá svět i život hezčím.
Vzpomněla jsem si na chvíle, kde jsem i já byla takhle zamilovaná, na chvíle, kdy i na mě se takhle koukal ten kluk s čokoládovýma očima. Na okamžiky, kdy seděl přesně jako ten kluk a když jsem mu chtěla dát pusu, jak na potvoru zrovna přibrzdila tramvaj a odtrhla nás od sebe. Jak jsme se tomu upřímně smáli. A jak o to delší a sladší pak ta pusa byla, když na ni konečně došlo.
Nejsem nešťastná, vlastně jsem neuvěřitelně spokojená, ale ta láska, ty pohledy, úsměvy, ty mi prostě čas od času chybí. Ale ten večer, když jsem šla domů, nechyběly mi. Nevím jak, ale ten kluk na mě přenesl tu svou zamilovanost. Nemilovala jsem sice nikoho, ale milovala jsem. Možná život, možná nikoho a zároveň všechny, možná sebe.
Když o tom tak přemýšlím, asi na tom ani nesejde. Podstatné je to teplo, co se ve mě rozlilo.
Zkrátka, občas fakt platí, že "love is in the air". Stačí se pořádně nadechnout ;)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama