První půlrok bez něj

18. února 2018 v 15:05 | Eviiik
Dnes je to přesně půl roku, co jsem sledovala, jak se moje srdce roztříštilo na tisíc kousků, které pak ještě člověk, kterého jsem bezmezně milovala, pošlapal snad desetikilovýma gládama. Já tam jen mlčky stála, slzy se mi koulely po tvářích a nevěřeícně koukala na ten prach na zemi. Prach, který býval moje srdce.
Dnes je to přesně půl roku, co se můj život, všechny mé plány, všechny velké změny, ke kterým jsem se v předchozím roce odhodlala, zhroutily jak domeček z karet. A čím více jsem se to snažila zachránit, tím více se mi to sypalo přímo pod rukama.
Už jen matně si pamatuju ten pocit, kdy jsem náhle nevěděla, co budu dělat v příští minutě, hodině, zítra, za týden, natož v delším časovém horizontu. Náhle jsem o svém životě neměla absolutně žádnou představu. Všude bylo jen prázdno. Protože jsem svou budoucnost, celou svou budoucí existenci stavěla kolem něj. A on mě nechával, míchal maltu, nosil materiál, který by mě ani nenapadl. Náhle jsem tak měla pokoj s vitrážovými okny, plánek na malou věžičku, základy zimní zahrady a dvorek plný cihel a spoustu elánu a odhodlání.
V tom ale přišel a všechnu maltu odvezl a cestou mi ještě ukázal všechny ty díry a nedostatky v naší stavbě. Řekl, že není naše, že je moje. Že nestál o vitrážová okna, že věžička je moc malá, že zimní zahrada ho nikdy nelákala a že cihly vůbec nejsou podle jeho představ a maltu, ať si sháním jinde.
Maltu odvezl a cestou ještě pobořil, co se dalo. Nevím, zda úmyslně nebo jen svou typickou neohrabaností, ale náhle jsem koukala, jak mizí, aniž by se jedinkrát ohlídl, a za ním zůstává jen spoušť.
Uteklo půl roku a já posbírala cihly, umíchala cosi, co připomíná maltu, ale úplně životnosti nevěřím a postavila si malý domek. Nemá vitráže, věžička by tam byla k smíchu, zimní zahrada zbytečný luxus. Ale stojí. A postavila jsem ho sama.
Prvních pár dní jsem trávila spoustu času u jednoho z oken - toho, ze kterého jsem viděla na ruinu čehosi, co jsem považovala za sen. Dokázala jsem tam sedět hodiny a koukat, odkud co vypadne, co se rozpadne, co se zhroutí, a plakat.
Časem jsem plakala míň a míň a jednou jsem se rozhodla za to okno postavit truhlík, do kterého jsem vysázela květiny. Jak čas běžel, přistihla jsem se, že z okna koukám míň a míň a když už, tak na to, jak se daří kytičkám.
Občas, když mi nejde večer usnout a jdu se ještě napit, zastavím se na moment u okna a koukám na siluety té zříceniny, která mi měla být mým domovem po zbytek života. Už z ní moc nezbylo, nikdo by už nepoznal, že to měla být zimní zahrada, vitráže jsou už schované pod vrstvou prachu ze suti. Teď už vím, že přijde den, kdy to tam definitivně strhnu, srovnám se zemí, den, kdy přijde někdo, s kým tam postavím něco nového, lepšího, stabilnějšího.
Než se tak stane, možná si vysázím pár dalších truhlíků, namaluju obraz, složím básničku. Než se tak stane, zapomenu, kam jsem založila plány na tuhle vilku, zapomenu na věžičku, abych jednou mohla snít třeba o terase, fontáně či výřice.
Kažopádně světe, chtěla jsem jen, abys věděl, že jsem už zase plná energie, elánu a odhodlání stavět.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ValarMorghulis ValarMorghulis | 10. března 2018 v 2:59 | Reagovat

Tohle jsi napsala moc krásně. Tak nějak od srdce, po soudružsku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama