Březen 2018

Víra v osud

17. března 2018 v 14:14 | Eviiik
"Napsal mi!" bliklo jí hlavou, když jí na mobilu vyskočilo okno messengeru s jeho fotkou. Psal jí sice proto, že sháněla novou spolubydlící a jeho kamarádka (zazačátku moc nevěřila, že fakt jen kamarádka) zrovna sháněla bydlení.
Po pár zprávách k tomuto tématu se jí zeptal, jak se má, což brala jen jako zdvořilostní otázku. Přesto už v tu chvíli měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi a žaludek se jí zcvrkl tak na velikost kuličky hrášku. Když se pak zeptal, zda už ona a její fenka, která ho z nějakého důvodu vždycky milovala, mají nového páníčka, nemohla se už ubránit naději, že by ho pořád zajímala alespoň z poloviny tolik, jako on ji.
Cítila, jak se jí třesou ruce, jak její soustředění vzalo za své, jak se jí zrchlil tep, jak jediné, na co dokáže myslet jsou zase ty jeho proklaté modré oči. Přesto přišlo to, co vlastně od začátku konverzace čekala. Nemohla se ubránit tomu, aby v tom zase hledala znamení osudu. Kvůli prkotině se jí zhruba před měsícem vloudil zase do hlavy a ona ho nemohla dostat ven. Je tohle znamení osudu, že prostě patří k sobě, že to jen minule hloupě projeli?
Po chvíli se celý rozhovor nějak pokazil. Zase se ukázalo, že spolu prostě nemůžou komunikovat. Napadlo ji, že jsou jak oheň a voda. A pokud si ona nedá pozor, zbyde z ní jen dým, který se za chvíli rozplyne a dočista zmizí. Ve chvíli, kdy jí došlo, že už jí srdce nebuší tak prudce a že její pocit se změnil z nadšení a příjemného rozrušení na lehké rozčilení. V pár větách jí znovu připomněl, jaký je pitomec, jak ji dokáže naštvat a rozčílit a jak si to zjevně i užívá. Vzpomněla si, jak často si s ním připadala jen jako věc. Někdy dokonce jako kus hadru na podlahu.
V hlavě ho asi ještě chvilku mít bude, s tím je smířená. Už se jí ve spojitosti s ním ale nevybaví jeho modré oči, ale tučný nápis "BLBEC". Je zvláštní, jak člověk fakt dokáže ty negativní věci často vytěsnit a vidět pak minulost o dost růžověji, než jaká byla ve skutečnosti, ať už jde o životní etapy, lidi či vztahy.
Zavrtěla hlavou, lehce se pousmála a došla k závěru, že to asi fakt byl osud. Jen na chvíli špatně chápala, co jí říká. Sděleném nebylo, že patří k sobě, ale že jí už nestojí za jedinou myšlenku. Že má jít dál a ho nechat jen jako součást své minulosti. Jako cennou lekci. Nutno totiž říct, že i ten krátký románek s ním ji hodně naučil.
A co vy, věříte v osud?


Převozník, pro kterého jsem ztratila hlavu

9. března 2018 v 23:43 | Eviiik
Pamatuju si naše první rande jako by to bylo před měsícem, ne na začátku září. Ještě pajdal, protože si nedávno vyvrtl na dovolené kotník, byl milej a okouzlující, nenudila jsem se s ním. Byl to přesně ten kluk, kterého bych označila jako "hodného".
Bylo to fajn pozdní odpoledne, ale nebyla jsem přesvědčená o tom, že se ještě někdy uvidíme. Zase tak moc se mi nelíbil. Takový ten typ s hnědýma vlasama a vousama, které začnou zrznout, když si je nechá trochu narůst. Krásné modré oči, ze kterých by se ale podlamovala kolena tak mému desetiletému já. Moje tehdejší já totiž toužilo po teple hnědých očí.
A pihy. Spousta pih snad všude. Nutno podotknout, že roztomilých pih. Takových těch, co dokresluje sluníčko. Dodávaly mu, no, asi stále dodávají, takové chlapecké kouzlo, ač je mu již skoro 30. To vše doplňoval takový nesmělý úsměv.
Když jsme se tehdy loučili u tramvaje, zjevně mi chtěl dát pusu, ale nějak jsem to uhrála na objetí. Nechtěla jsem tomu "hodnému klukovi" dávat plané naděje.
Ani nevím, jak se mu podařilo mě ukecat na druhé rande. Byla to celkem spontánní večerní, no, už spíš noční vyjížďka jeho autem za Prahu. Tam jsme zastavili kousek od Vltavy a minuty skvěle vtipkovaly, ač bylo jasné, že proto tam rozhodně nezastavil. Když mi pak konečně dal pusu, nějak se nedalo odmítnout. Toho hodnýho kluka vystřídal jiný, takový, který se mi hrozně líbil. Byl milý, ale sebevědomý a dostal to, co chtěl. Nebral si to silou, ale dokázal si o to říct tak sebejistě, že mě ani nenapadlo odmítnout.
Aniž bych si to uvědomila, už tehdy jsem pro něj ztratila hlavu. Tehdy ale ještě bylo cesty zpět, což mi ale včas nedošlo. A tak jsem teď, kde jsem. Neviděla jsem ho přes 4 měsíce, přesto jej mám plnou hlavu a jen z myšlenky na něj se mi stáhne žaludek.
Život má někdy zvláštní smysl pro humor...


Modrých očí se jen tak nezbavíš

9. března 2018 v 23:24 | Eviiik
Byla jsem hloupá. Hloupá a naivní, když jsem si myslela, že je to za mnou. Když jsem si myslela, že moje city k němu jsou už minulost. Měl být jen výplň. Způsob, jak zapomenout na toho, kterého jsem rok oddaně milovala a který mi zlomil srdce.
Bála jsem se, že se mi jeho hnědé oči budou ještě dlouho vybavovat, že se budu bát jen té představy, že jej znovu uvidím. Nedávno jsem myslela, že bude na stejné akci, co já a až mě zarazilo, jak mě to nechalo chladnou a lhostejnou. Moje myšlenka byla: "No, jednou to přijít muselo, tak proč ne teď..."
Je to ale něco málo přes dva týdny, co jsem zřejmě potkala toho, se kterým jsem měla jen zapomenou, přijít na jiné myšlenky. Jen to zjištění, že jsme byly kousek od sebe, mi zvedlo tlak. Cítila jsem, jak prudce mi buší srdce, skoro jako by mi mělo každou chvíli vyškočit z hrudi. A v tu chvíli mi došlo, že to vůbec není pryč. Došlo mi, jak hluboko pod kůži se mi vryly jeho modré oči, jak ho mám plnou hlavu, jak mi srdce do žil pumpuje stále další a další city k němu, kterých mám pak plnou každou žílu, tepnu a cévu těla. Pravděpodobně každou buňku. A pravděpodobně to tak bylo celou dobu, ač jsem se od poloviny listopadu snažila samu sebe přesvědčit, že to tak není. Zapomenout s jinýma klukama, zapomenou díky spoustě zážitků a tomu, že se nebudu ani chvilku nudit.
A donedávna se mi to i hezky dařilo a i občasné slabosti jsem uměla hezky zahnat. Vymyslela jsem milion způsobů, které zabíraly. Jeho vychloubačnej komentář o tom, jak vyzkoušel, že jakási postel při sexu nevrže, jeho profilovku, na které má tak čerstvý sestřih a je tam z takového úhlu, že to působí, jako by mu lehce odstávaly uši, ty spousty samolibých selfíček, to, jak šíleně rychlým tempem mu přibývají další a další holky v přátelích.
Ale náhle to nezabírá. Nezabírá nic z toho, ani kombinace. Nic. Mám ho plnou hlavu. Na nic a na nikoho nemyslím tolik, co na něj. Minulý týdne jsem málem nešla na premiéru filmu, na který jsem se tak těšila, jen abych mohla na jógu, kde jsem ho asi ty dva týdny zpět potkala.
A tento týden? To bych si nejraději nafackovala, protože celou cestu na jógu i z ní jsem ho nevědomky hledala. Nikdy se tam nijak zvědavě nerozhlížím, prostě projdu, ale teď? Koukla jsem na každého kluka, co dole v sále cvičil. Na každého...ale ty modré oči nikde. Až mě z toho zabolelo u srdce a v té chvíli bych si nejraději nafackovala.
Od té chvíle jsem začala věnovat více pozornosti tomu, jak moc na něj myslím. A je to fakt dost. Víc, než bych chtěla. Zase sleduju, kdy je online a modlím se, aby napsal. Přitom moc dobře vím, že nenapíše. Jsem zase o několik měsíců zpět. Fakt nepoučitelná husa...
Jeslti jsem uvažovala o tom, že bych se mu ozvala první? Jo, asi milionkrát, ale vždy dojdu k tomu, že je to blbost a mám to nechat být. Naposledy jsem mu psala první já. K jeho narozeninám. A on mi za to přání ani pořádně neodepsal. I dřív naše konverzace vypadaly všelijak. Často přestal náhle odepisovat. Prostě neodpovědel na otázku. Jen tak. V půlce chatu na nějaké téma. Prostě jej to už přestalo bavit a basta. Pamatuju si, jak mě to štvalo. Ba ne, neštvalo, dohánělo mě to k šílenství.
Navíc, skončila jsem to s ním proto, že mi nestačilo to, jak to mezi nám i bylo, zatímco mu to zjevně tak vyhovovalo. Nemyslím, že se věci změnily. A nemám sílu se mu znovu vyznávat z citů a zkoušet, zda nezměnil názor. Pravděpodobnější je, že by zase použil nějakou super větu, co bolela asi stejně, jako kdyby mi vrazil dýku do srdce.
Musím se nadechnout a jít dál. Nenechat se blbnout jedněma modrýma očima, ač se mi pokouší zjevně vypálit díru přímo do duše...