Modrých očí se jen tak nezbavíš

9. března 2018 v 23:24 | Eviiik
Byla jsem hloupá. Hloupá a naivní, když jsem si myslela, že je to za mnou. Když jsem si myslela, že moje city k němu jsou už minulost. Měl být jen výplň. Způsob, jak zapomenout na toho, kterého jsem rok oddaně milovala a který mi zlomil srdce.
Bála jsem se, že se mi jeho hnědé oči budou ještě dlouho vybavovat, že se budu bát jen té představy, že jej znovu uvidím. Nedávno jsem myslela, že bude na stejné akci, co já a až mě zarazilo, jak mě to nechalo chladnou a lhostejnou. Moje myšlenka byla: "No, jednou to přijít muselo, tak proč ne teď..."
Je to ale něco málo přes dva týdny, co jsem zřejmě potkala toho, se kterým jsem měla jen zapomenou, přijít na jiné myšlenky. Jen to zjištění, že jsme byly kousek od sebe, mi zvedlo tlak. Cítila jsem, jak prudce mi buší srdce, skoro jako by mi mělo každou chvíli vyškočit z hrudi. A v tu chvíli mi došlo, že to vůbec není pryč. Došlo mi, jak hluboko pod kůži se mi vryly jeho modré oči, jak ho mám plnou hlavu, jak mi srdce do žil pumpuje stále další a další city k němu, kterých mám pak plnou každou žílu, tepnu a cévu těla. Pravděpodobně každou buňku. A pravděpodobně to tak bylo celou dobu, ač jsem se od poloviny listopadu snažila samu sebe přesvědčit, že to tak není. Zapomenout s jinýma klukama, zapomenou díky spoustě zážitků a tomu, že se nebudu ani chvilku nudit.
A donedávna se mi to i hezky dařilo a i občasné slabosti jsem uměla hezky zahnat. Vymyslela jsem milion způsobů, které zabíraly. Jeho vychloubačnej komentář o tom, jak vyzkoušel, že jakási postel při sexu nevrže, jeho profilovku, na které má tak čerstvý sestřih a je tam z takového úhlu, že to působí, jako by mu lehce odstávaly uši, ty spousty samolibých selfíček, to, jak šíleně rychlým tempem mu přibývají další a další holky v přátelích.
Ale náhle to nezabírá. Nezabírá nic z toho, ani kombinace. Nic. Mám ho plnou hlavu. Na nic a na nikoho nemyslím tolik, co na něj. Minulý týdne jsem málem nešla na premiéru filmu, na který jsem se tak těšila, jen abych mohla na jógu, kde jsem ho asi ty dva týdny zpět potkala.
A tento týden? To bych si nejraději nafackovala, protože celou cestu na jógu i z ní jsem ho nevědomky hledala. Nikdy se tam nijak zvědavě nerozhlížím, prostě projdu, ale teď? Koukla jsem na každého kluka, co dole v sále cvičil. Na každého...ale ty modré oči nikde. Až mě z toho zabolelo u srdce a v té chvíli bych si nejraději nafackovala.
Od té chvíle jsem začala věnovat více pozornosti tomu, jak moc na něj myslím. A je to fakt dost. Víc, než bych chtěla. Zase sleduju, kdy je online a modlím se, aby napsal. Přitom moc dobře vím, že nenapíše. Jsem zase o několik měsíců zpět. Fakt nepoučitelná husa...
Jeslti jsem uvažovala o tom, že bych se mu ozvala první? Jo, asi milionkrát, ale vždy dojdu k tomu, že je to blbost a mám to nechat být. Naposledy jsem mu psala první já. K jeho narozeninám. A on mi za to přání ani pořádně neodepsal. I dřív naše konverzace vypadaly všelijak. Často přestal náhle odepisovat. Prostě neodpovědel na otázku. Jen tak. V půlce chatu na nějaké téma. Prostě jej to už přestalo bavit a basta. Pamatuju si, jak mě to štvalo. Ba ne, neštvalo, dohánělo mě to k šílenství.
Navíc, skončila jsem to s ním proto, že mi nestačilo to, jak to mezi nám i bylo, zatímco mu to zjevně tak vyhovovalo. Nemyslím, že se věci změnily. A nemám sílu se mu znovu vyznávat z citů a zkoušet, zda nezměnil názor. Pravděpodobnější je, že by zase použil nějakou super větu, co bolela asi stejně, jako kdyby mi vrazil dýku do srdce.
Musím se nadechnout a jít dál. Nenechat se blbnout jedněma modrýma očima, ač se mi pokouší zjevně vypálit díru přímo do duše...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama