Víra v osud

17. března 2018 v 14:14 | Eviiik
"Napsal mi!" bliklo jí hlavou, když jí na mobilu vyskočilo okno messengeru s jeho fotkou. Psal jí sice proto, že sháněla novou spolubydlící a jeho kamarádka (zazačátku moc nevěřila, že fakt jen kamarádka) zrovna sháněla bydlení.
Po pár zprávách k tomuto tématu se jí zeptal, jak se má, což brala jen jako zdvořilostní otázku. Přesto už v tu chvíli měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi a žaludek se jí zcvrkl tak na velikost kuličky hrášku. Když se pak zeptal, zda už ona a její fenka, která ho z nějakého důvodu vždycky milovala, mají nového páníčka, nemohla se už ubránit naději, že by ho pořád zajímala alespoň z poloviny tolik, jako on ji.
Cítila, jak se jí třesou ruce, jak její soustředění vzalo za své, jak se jí zrchlil tep, jak jediné, na co dokáže myslet jsou zase ty jeho proklaté modré oči. Přesto přišlo to, co vlastně od začátku konverzace čekala. Nemohla se ubránit tomu, aby v tom zase hledala znamení osudu. Kvůli prkotině se jí zhruba před měsícem vloudil zase do hlavy a ona ho nemohla dostat ven. Je tohle znamení osudu, že prostě patří k sobě, že to jen minule hloupě projeli?
Po chvíli se celý rozhovor nějak pokazil. Zase se ukázalo, že spolu prostě nemůžou komunikovat. Napadlo ji, že jsou jak oheň a voda. A pokud si ona nedá pozor, zbyde z ní jen dým, který se za chvíli rozplyne a dočista zmizí. Ve chvíli, kdy jí došlo, že už jí srdce nebuší tak prudce a že její pocit se změnil z nadšení a příjemného rozrušení na lehké rozčilení. V pár větách jí znovu připomněl, jaký je pitomec, jak ji dokáže naštvat a rozčílit a jak si to zjevně i užívá. Vzpomněla si, jak často si s ním připadala jen jako věc. Někdy dokonce jako kus hadru na podlahu.
V hlavě ho asi ještě chvilku mít bude, s tím je smířená. Už se jí ve spojitosti s ním ale nevybaví jeho modré oči, ale tučný nápis "BLBEC". Je zvláštní, jak člověk fakt dokáže ty negativní věci často vytěsnit a vidět pak minulost o dost růžověji, než jaká byla ve skutečnosti, ať už jde o životní etapy, lidi či vztahy.
Zavrtěla hlavou, lehce se pousmála a došla k závěru, že to asi fakt byl osud. Jen na chvíli špatně chápala, co jí říká. Sděleném nebylo, že patří k sobě, ale že jí už nestojí za jedinou myšlenku. Že má jít dál a ho nechat jen jako součást své minulosti. Jako cennou lekci. Nutno totiž říct, že i ten krátký románek s ním ji hodně naučil.
A co vy, věříte v osud?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama