Martin na bílém koni

7. července 2018 v 19:19 | Eviiik
Nevím, zda je to pravda, ale i ve věku, kdy mi pomalu táhne na třicet, jsem přesvědčená, že každá malá holčička sní o tom, že si pro ni jendou přijede princ na bílém koni. Jako malá jsem o tom alespoň já snila a byl dost specifický.
Ten můj se totiž jmenoval Martin, měl modré oči a blond vlasy. Úplný opak proti těm snědým, tmavovlasým a nědookým týpkům, nad kterými slintám posledních pár let.
Každopádně ten nahoře má tak osobitý smysl pro humor, že se můj Martin objevil cca 3 měsíce zpět, neměl ta vysněná široká ramena a na venčení psa do Stromovky si naprosto neprakticky vzal světle béžové kalhoty, ale časem mi došlo, že je to on. Stačilo k tomu, aby mě objal. Protože jak jsem se ocitla v jeho náručí, měla jsem už na konci toho prvního rande, které jinak, budeme-li upřímní, bylo fakt zvláštní, pocit, že je náhle všechno na světě v pořádku, že je vše přesně tak, jak má, že jsem s člověkem, bez kterého už nechci nikdy být.
Trvalo mi ještě spoustu dnů a spoustu mých výstupů, kdy jsem se upřímně chovala tak, že bych si z fleku dala pár facek, než jsem byla ochotna si to skutečně připustit a začít s tím pracovat. A jelikož on to se mnou až do té chvíle vydržel a byl mi trpělivou oporou, rozhodla jsem se tehdy, že od toho okamžiku mu dám všechnu svou lásku, co mám.
A krátce poté se to začlo kazit. Podle mě svou roli hrál i stres z jeho nově nabité vyšší pozice. Náhle jsme nebyli tolik spolu, ale hodně často jen vedle sebe. Zapomínal na polibky, na přání na dobrou noc. Začala jsem ho podezřívat ze lží. Začli jsme se spolu cítit míň a míň dobře, pohodlně.
A zatímco ubývalo doteků, přibývalo jeho agrese a mého zoufalství. Tedy ne, že by mi někdy ublížil fyzicky, ale mám pocit, že by mi to nejednou bylo milejší. Začli jsme se babrat v tom, zda to má smysl řešit, či ne, v tom, kde je problém, kde skutečně není, co je jeho pramenem a kde jen bojujeme s důsledky. Spousta falešných stop a rozhovorů, spousta nápadů, jak řešit problémy, které skutečně nebyly těmi problémy.
Večery, kdy jsme si společně slíbili něco, co už druhý den dopoledne zničehonic odpískal a neplatilo to. Můj neustálý stres a strach z toho, že se to stane. A dnes jsem si sbalila věci, podíval se mi do očí a řekl, ať to neberu tak tragicky, že to není konec, že to jen zkoušíme jinak. Jen co jsem vkročila do pokoje, došlo mi, jak mi jej tu všechno připomíná. Nejen jeho fotka u zrcadla, ale i mastný flek od masážního oleje, když mě tu naposledy masíroval bolavá záda, kytice sušených růží, které jsem od něj dostala. Ta nejkrásnější a největší kytice růží, kterou jsem v životě dostala. Skořápky od pistácií, ze kterých chci něco vyrobit a mu to bylo k smíchu, krabice od jeho bot, vonné tyčinky, za které se mi smál. Je tu všude, ale zároveň je tak daleko pryč a tak dlouho, že se bojím, že jsem si ho jen vymyslela.
A v hlavě mi jen zní ta slova, která jsem se vzhledem k událostem nedávné doby neodvážila mu říct do těch jeho modrých očí. To, jak jej strašně moc miluju, jak bych za něj dýchala a že s ním jsem se zase na moment cítila celá, s ním jsem to zase na moment byla já. A o to ztracenější, prázdnější a rozbitější si teď připadám.
Martine, chtěla bych Ti říct, jak moc v nás furt věřím. A taky to, že když v nás budeš věřit alespoň z poloviny tak i Ty, tak jsem přesvědčená, že zvládneme vše na světe. Ale bez víry nás obou to nepůjde. Bohužel. A proto stále trpělivě v té víře setrvávám alespoň já a já věřím, že ten můj princ na bílém koni, co mluví občas jak dlaždič, je knihomol a i na koncet punkové skupiny je schopný jít v košili, se vrátí, obejme mě a vše spolu zvládneme.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama