Srpen 2018

Nebudu si lhát - miluju Tě!

9. srpna 2018 v 22:55 | Eviiik
Po tvářích mi tečou slzy, když si v hlavě už snad posté opakuju, co Ti chci ještě říct. Tuším totiž, že naše příští setkání bude poslední. Tolik věcí, co bych s Tebou chtěla ještě jednou dělat a už neudělám...ještě jednou se usnout v Tvém objetí, ještě jednou se ráno mezi zvoněním dvou budíků stulit v Tvém náručí a nechat se líbat do vlasů, ještě jednou si poslechnout Vé laškovné: "Eviště!". Bojím se, ale k smrti se bojím, že nic z toho už se nestane, ač bych za to i duši upsala ďáblu.
A tak, jak Tě teď vidím všude, slyším Tvůj smích a Tvoje drzé poznámky, vím, že to časem vyšumí, že z pudu sebezáchovy to postupně vymažu z hlavy a zbudou jen mlhavé vzpomínky na to, že jsem Tě vážně milovala.
Jen mlhavé vzpomínky na toho drzého, chytrého a těžko pobratelného kluka s modrýma očima, jemnýma blond vlasama a až překvapivě dlouhýma a hustýma řasama. Máš úsměv blbečka. Ale úsměv okouzlujícího blbečka. Především ještě alespoň na chvíli mého okouzlujícího blbečka, kterého bych se za nic na světě nevzdala. Ale už nemám sílu o Tebe déle bojovat. Ne, když ten boj svádím s Tebou samým. Pořád věřím, že jsi ten pravý, že jsme spolu dokonalí, ale už nemám sílu Ti to dál dokazovat a ukazovat, když Ty to vidět nechceš.
Miluju Tě. Stokrát jsem to přehodnotila, stokrát zpochybnila, přesto jsem se k tomu vždy vrátila. Bolí to přiznat, když cítím konec, ale nevidím východisko v tom, že budu lhát sama sobě, ani v tom, že Ti to zatajím.
A ta láska, co k Tobě cítím, je jiná, než všechny předtím. Je ta, o které jsem vždy mluvila, o které jsem vždy snila. Ta, u které jsem se bála, že k ní nikdy nedospěju. Ta, která člověka naplní klidem. Ta, díky které dokážete dlouho odpouštět. Ta, díky ktkeré máte víc trpělivosti, než jste od sebe kdy čekali.
Láska k Tobě mě naučila to, v co jsem už přestávala doufat. A ne, nenaučil jsi mě to Ty, ač dlouho jsi mi v mém učení byl silnou oporou, díky které to šlo líp. Ale bylo to moje úsilí, které mě sem dostalo. Dostalo mě k té donedávna jen představě toho, jak má dospělá láska vypadat.
Buddhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se Ti začnou klepat, kolena podlamovat, pak to není TO ono. Pokud poznáš svou spřízněnou duši, cítíš klid.
A přesně ten jsem cítila, když jsi mě poprvé objal a od té doby už pokaždé, když ses třeba jen pousmál. A ať to mezi námi dopadne jakkoli, v koutku duše budu vždycky věřit, že jsi to Ty, s kým mám zestárnnout.


Odcházím

4. srpna 2018 v 20:12 | Eviiik
Další víkend, co jsme měli být spolu, ale místo toho jsi mě v polovině poslal pryč. Dala jsem Ti chvíli vychladnout, přehodnotit to, marně. Nemám už víc síly se za nás rvát, dokazovat Ti, že mi na Tobě záleží, že Tobě zjevně záleží na nás, když jindy jsi schopný mi tak ubližovat.
Připadala jsem si jako odpad, jako hračka, co Tě už omrzela, tak jsi ji zakopl do kouta a začal se porozhlížet po nové. A trochu se bojím, že nejsem daleko od pravdy. Ale nenvím, už Ti vůbec nerozumím...
Nerozumím, jak v jednu chvíli můžeš mluvit o společném obědě, společné dovolené a za pár dalších se mnou nemluvit, nerozumím, jak mi můžeš v jednu chvíli lhát, že na oběd půjdeme hned po tom, co si dáš sprchu, za 10 minut mi ale říct, že nikam jít nechceš a že už dokonce delší dobu. Asi jsi jen další špinavý lhář.
Není to tak dlouho, co mě děsilo, jak snadno jsem se naučila říkat sbohem, ale teď mi to nějak nejde. Rozum řve, že jsem husa, že se ke mě chováš tak, že bych Ti měla dát pár facek a otočit se na podpatku, ale srdce mě furt přesvědčuje, že k sobě přeci jen patříme. A tak trénuju svou trpělivost, která mi ale tímto tempem prostě musí dojít. Vlastně je zázrak, e se to ještě nestalo.
Mám Tě ráda. Moc ráda, ale asi si mě skutečně nezasloužíš. Asi bych měla jít dál a na Tebe zapomenout. Možná jsem si to připustila ve chvíli, kdy jsem se rozhodla pro nás neplakat. Možná až v té, kdy jsem ze zdi sundala Tvou fotku.
Možná už je konec skutečně blízko.



Noční procházky

1. srpna 2018 v 23:21 | Eviiik
Jedinou výhodou, kterou vidím na těch úporných vedrech posledních pár dnů jsou noční procházky. Je to totiž jediný čas, kdy můžu vzít psa domů, aniž bych měla pocit, že se mi tam upeče.
Každopádně dnes mě nohy automaticky táhly k Vltavě, přesněji do míst, kam jsme chodívali spolu, do míst, kde jsi mi fotil milé fotky, když Ti bylo smutno. Aniž bych si to uvědomila, náhle jsem tam stála a v hlavě mi vyskočilo, že brzy by to byly dva roky, co jsem propadla Tvému hněodokému kukuči. Vzápětí mi ale došlo, že pár dní nato to bude rok, co jsi mi srdce rozdupal tak, že jsem myslela, že jej už nikdy nedám dohromady.
Některé pocity mi přijdou, jako bych je měla včera. Na druhou stranu mě až udivuje, jak rychle jsem z hlavy vytratila věci, které jsem na Tobě tak milovala. Zůstala jen slova. Tvůj hlas si vybavím jen horko těžko a to jen ve dvou pro Tebe specifických větách. Tvůj smích si nepamatuju vůbec. Jakto? Jasně si vybavuju, jak mě instantně uměl zahřát u srdce. Tvoje ďolíčky ve tvářích, ze kterých se mi podlamovala kolena, si vybavím jen s velkými obtížemi a to jen tak, že v paměti jedu po Tvém knírku až k jeho koncům, kde jsou. Ty vrásky kolem očí, které máš od slunce a hlavně od smíchu, ty, které jsem tak zbožňovala, pro mě zůstaly jen prázdným pojmem. Stejně jako ten hustý závěs černých dlouhých řas, o kterém jsem tak často mluvila.
Milovala jsem Tě víc než svůj život, přesto z Tebe ve mě zůstal jen stín, který den ode dne mizí. A já náhle stojím před domem, kde jsme spolu začali bydlet a připadám si tam cizí. Stejně jako mi přijde cizí ta holka a kluk, co tam skoro dva roky zpět spolu bydleli. Ti, co byli zamilovaní až po uši a malovali si společnou budoucnost.
Stojím tam a děsí mě, jak málo mi chybíš. Protože mi vlastně nechybíš už vůbec. Stojím tam a bojím se, že brzy bude minulost i ten modrookej bloňďák, po jehož objetí toužím teď večer co večer. A bojím se, že až se tak stane, rozplyne se v mé hlavě stejně jako Ty a všichni, co byli mezi vámi, ač jen málokterý z nich vůbec stál za zmínku.
Bojím se, že mé největší obavy se naplnily a ta velká láska, ta pro kterou stálo za to i umřít, je pryč. Nenávratně a nebýt kdysi našeho psa, tak by po ní ani nezůstaly stopy.
Už Tě nemiluju, ale ta o dva roky mladší holka, co bydlí s klukem, se kterým hodlá strávit zbytek života v tom krcálku, ta Tě bude milovat navždy.