Noční procházky

1. srpna 2018 v 23:21 | Eviiik
Jedinou výhodou, kterou vidím na těch úporných vedrech posledních pár dnů jsou noční procházky. Je to totiž jediný čas, kdy můžu vzít psa domů, aniž bych měla pocit, že se mi tam upeče.
Každopádně dnes mě nohy automaticky táhly k Vltavě, přesněji do míst, kam jsme chodívali spolu, do míst, kde jsi mi fotil milé fotky, když Ti bylo smutno. Aniž bych si to uvědomila, náhle jsem tam stála a v hlavě mi vyskočilo, že brzy by to byly dva roky, co jsem propadla Tvému hněodokému kukuči. Vzápětí mi ale došlo, že pár dní nato to bude rok, co jsi mi srdce rozdupal tak, že jsem myslela, že jej už nikdy nedám dohromady.
Některé pocity mi přijdou, jako bych je měla včera. Na druhou stranu mě až udivuje, jak rychle jsem z hlavy vytratila věci, které jsem na Tobě tak milovala. Zůstala jen slova. Tvůj hlas si vybavím jen horko těžko a to jen ve dvou pro Tebe specifických větách. Tvůj smích si nepamatuju vůbec. Jakto? Jasně si vybavuju, jak mě instantně uměl zahřát u srdce. Tvoje ďolíčky ve tvářích, ze kterých se mi podlamovala kolena, si vybavím jen s velkými obtížemi a to jen tak, že v paměti jedu po Tvém knírku až k jeho koncům, kde jsou. Ty vrásky kolem očí, které máš od slunce a hlavně od smíchu, ty, které jsem tak zbožňovala, pro mě zůstaly jen prázdným pojmem. Stejně jako ten hustý závěs černých dlouhých řas, o kterém jsem tak často mluvila.
Milovala jsem Tě víc než svůj život, přesto z Tebe ve mě zůstal jen stín, který den ode dne mizí. A já náhle stojím před domem, kde jsme spolu začali bydlet a připadám si tam cizí. Stejně jako mi přijde cizí ta holka a kluk, co tam skoro dva roky zpět spolu bydleli. Ti, co byli zamilovaní až po uši a malovali si společnou budoucnost.
Stojím tam a děsí mě, jak málo mi chybíš. Protože mi vlastně nechybíš už vůbec. Stojím tam a bojím se, že brzy bude minulost i ten modrookej bloňďák, po jehož objetí toužím teď večer co večer. A bojím se, že až se tak stane, rozplyne se v mé hlavě stejně jako Ty a všichni, co byli mezi vámi, ač jen málokterý z nich vůbec stál za zmínku.
Bojím se, že mé největší obavy se naplnily a ta velká láska, ta pro kterou stálo za to i umřít, je pryč. Nenávratně a nebýt kdysi našeho psa, tak by po ní ani nezůstaly stopy.
Už Tě nemiluju, ale ta o dva roky mladší holka, co bydlí s klukem, se kterým hodlá strávit zbytek života v tom krcálku, ta Tě bude milovat navždy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 slonipirko slonipirko | Web | 2. srpna 2018 v 0:43 | Reagovat

Ani nedokážu vyjádřit, jak moc ti rozumím. Jako bych to psala já sama...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama